Mane, mane, thekel...

Kdo do duše mi psal ty tajné runy?

Ne kvas, – má duše sotva chléb svůj denní,

dne tíhou klesajíc jde tiše ku prameni,

kde doušek nalezne a úsvit krásy slunný.

Kdys však jí šlehne cos jak prasklé struny:

Děs neznáma a bezpříčinné chvění...

Jak fosforečné písmo rozplizle se mění

v tvar metly mlhavé a hrozí hrůzné runy...

Hlod hříchů není to však ve svědomí.

Jak žhavá láva kůru země lomí,

tak děs ven valí bystřinou se z bezvědomí...

Zda zapadlé to dětské zaleknutí,

či hrůzy budoucna to bleskné tnutí?

Zda předzvěstný žeh pekel? – Mane, mane, thekel...