MÁNESOVY KROKY

Tak před dávnými lety – vysoký a štíhlý –

s plaménky v očích chodil po těšínské zemi.

Modravé hory před ním do oblak se zdvihly

a stromy pozdrav zašuměly haluzemi.

Šum velebných hor padal v rozjitřenou hlavu

a bolest nevolníků v žalný sten se mění.

Šel zemí zjařmenou a viděl její slávu

i pýchu šlechtickou a hořké zotročení.

A viděl člověka, co k zemi klonil šíji,

jak bil ho drábův karabáč a jařma tíha,

a chytil pohled děvuch, prostou poesii,

půvabnou květinu, co na mezi se zdvíhá.

Ten dědinský květ chytil do své horké dlaně

a k srdci přitisk’ jej, co sladce zpívalo mu,

jak poklad nesmírný jej nesl odevzdaně,

vždyť z něho vyšel hlas: Já přivedu tě domů.

A v jeho objetí květ vzácným divem ožil,

barvami zasvítil a horkou vůní zadých’,

vždyť poutník zasněný jej vlastním žárem zmnožil,

dal radost života mu, opojnost dnů mladých.

A dodnes voní květ a jasnou barvou svítí

a dodnes život plane, dodnes hoří Dílo.

Nic nemůže ten odkaz sladký rozlomiti,

co srdce horoucí kdys slavně procítilo.

Dík za ten zázrak horce opojivý,

co nám byl podarován – dávno, na úsvitě!

V něm dárce svítí, v úsměvu svém živý,

s plamenem genia a duší jako dítě.