MÁNESOVY OBRÁZKY.

Vystříhané z kalendářů,

z katalogů, starých revuí,

reprodukce čtyřiceti

Mánesových obrázků,

špatné, dost však dobré pro mne,

z města k městu na svých cestách

stěhuji se svými svršky.

A když večer americký

elektricky svítí do tmy,

sednu k nim, když jsem již sám.

Jak zašumíš nade mnou znenadání,

ty košatý strome! Každý tvůj list

je jako milostné zašeptání

červnových růží a slavičích hnízd.

Jak jiskří se hvězdy a vítr duje,

co vše tvůj šumot vypravuje!

O českých stráních a vodách a nivách,

o známých krajinných perspektivách,

kde úroda polí se zlatově leskne

a v lesích kde dumají studánky teskné.

A o snech děcka, jež v matčině klínu

usnulo ve tvém poledním stínu.

O slovech milenců, v pozdní co době

pod tebou sbohem dávají sobě.

O hlasu houslí, jež z večera kvílí

pod malým oknem, jímž měsíček bílý

hledí na růžové selské děvče,

které se blaženě usmívá v snách

v růžových selských peřinách.

O postavách reků ze starých bájí,

kteří, když půlnoc je, povstávají

z pohanských mohyl, a temnem zvoní

ryk dávných bitev a ržání koní.

O idylkách starých šlechtických sídel,

o rozpětí světlých labutích křídel,

o touhách, radostech, o snech a žalech

a utlučených ideálech.

Šum jen dále nocí temnou,

košatá a krásná lípo,

nejkrásnější ze všech stromů,

pod níž vždycky usednouti

může člověk v Americe,

když se zachce mu jít domů!