MANGART.

Ční z řady horstva jako král.

Však před věky prý obr byl,

kraj celý zplenil v šíř i v dál

a v posled pěstí v blankyt bil.

Ten otevřel se v jeden ráz,

on ve tvář Boha na mžik zřel,

jen kletby postih’ děsný hlas

a ztuh’ a pro vždy zkameněl.

Mu z ruky vypad’ meč i štít,

teď horstvem trčí v pozdní věk,

měsíce pláče nad ním svit,

naň růže hází červánek.