MANKA.

„Nu, neplač, Manko, jinde bude líp

ti, milá holka, co bys u nás měla?

Vždyť víš to přece, táta posílat

nám nemůže, a já – můj Bože, já –

pro radost lidem píšu pohádky

o princech, princeznách, a jejich zámky

jsou plny zlata, krmí bohatou

se prohýbají stoly u nich tam –

a sama s dětmi zimou třesu se

a hladem – vyjít skoro nemohu –

znáš přec můj šatník – do bot děravých

mi teče voda... Nu, já vím, já vím,

měla’s nás ráda, jako věrný pes

jsi táhla s námi s místa na místo

a s námi třela nouzi. Ale teď už

svědomí ani nemám mít tě tu,

když stále hůř je u nás. Světa kraj

přec nepůjdeš – vždy můžeš přiběhnout

z té nové služby podívat se k nám,

na mne i děti. Tak už neplač, jdi!“

A Manka, hlavu na kuchyňském stole,

štkala a štkala. „Tak už tedy jdu!“

posléze řekla, utírajíc zrak.

Políbit chtěla paní ruku – ta

ji chytla však a pocelovala;

pak s novým pláčem rozloučila se

i s dětmi, jež tu zaraženy stály,

psa pohladila, Vida starého,

jenž nechápaje, co se děje dnes,

kol pobíhal a vrtěl ohonem –

a pak se za ní dvéře zavřely.

A bledá paní, jíž ni krutá bída,

ni starost s tváře shladit nemohla

sled velké krásy, sedla s povzdechem

si k svému stolku s bustou Goethovou

a psala, psala. Děti potichu

šly po své práci, Dora šila cos

a Jarouš kreslil pilně. Ale všem

se smutnější zdál listopadový

ten dlouhý večer – něco odešlo

s tou milou Mankou – trocha veselí

v té jejich bídě, paprsk poslední

jak byl by zhas... teď tma a prázdnota.

Pak ráno také práce přibylo

té bledé paní – ale konečně,

i Dora pomohla a vařiti

nebylo z čeho, a tak šlo to, šlo

i bez Manky – jen smutek zůstával.

Dva přeletěly dni. A v třetí večer,

když smutná paní hořký psala list,

jak žebrat musí už a přátelé

ji opouštějí všichni, pojednou

na dvéře někdo tiše zaklepal.

Děti se lekly, sama otevřít

šla paní tedy, ale úžasem

ucouvla o krok: „Jak že, Manko, – ty?“

A Manka s pláčem k nohám padla jí

a líbala jí ruce. „Nemohu –

tam zvyknout“ – štkala – „stýská se mi tam –

a když jsem v noci připomněla si,

v čem byla jsem, a jak jste, paní, přec

mne nevyhnali, srdce utrhnout

mi moh můj nevděk – nechte, nechte mne

tu mezi sebou – prosím pro Boha,

mzdy nechci, se vším spokojena jsem,

se starým Videm budu dělit se

o kůrku – jen mne nevyhánějte!“

Tu bledé paní, mučednici krásné,

jež po hlavě ji měkce hladila,

tvář ozářilo světlo útěchy,

a pozvednuvši Manku, přitiskla

to její věrné srdce na svou hruď.