Manům Josefa Jungmanna.*)

Když národ náš byl ukolébán v sen

a nenadál se, že mu svitne den,

a nedoufal, že vstane z ponížení:

aj světlý anděl v nebes ozáření

se sklonil na nebohou naši zem –

a kudy kráčel svatým kročejem,

vše novým květem bujně rozkvétalo,

vše novým jarem opět zaplesalo,

vše volným srdcem zajásalo znova,

všem českým ňadrům vykypěla slova:

Jsme ještě národem!

Tak anděl budil, našel muže celé,

národním snahám pravé apoštoly;

z nich každý vroucně jenom pro vlasť planul,

z nich v díle svatém nikdo neustanul,

byť útrapy a pouta řinčela,

jim život – práce na národní roli,

jim život – echo ztraceného ráje...

A mluva česká znovu zazněla

a jí se opět ozývaly háje...

Ó buďte žehnáni, vy reci velkých snah,

co bez odměny prací ustavičnou

i mečem slova Blaník dobyli jste,

– a celé Čechy byly Blaníkem! –

pak vyvedli jste z něho kněžnu sličnou,

řeč naši krásnou, mocnou, slavnou, milou,

lahody plnou, dojemnosti čisté,

jež opět šveholila slavíkem,

a zajásala novou, jarou silou!

Ó buďte žehnáni, vy naši mučenníci,

co písmem, slovem, činem práci spasitelnou

jste vykonali jako Boží bojovníci

a zanechali vlasti paměť věčnou, nesmrtelnou!

Ó Jungmanne, náš velký apoštole,

jenž dobrý boj jsi vlasti bojoval,

svou víru ve vzkříšení zachoval

a požehnaně běh svůj dokonal:

hle naposledy láska Tvého lidu

Ti dává spravednosti korunu

a obětuje díkův panychidu,

neb Ty jsi bohem vlasti na trůnu! –

Hle pomník Tvůj – jej líbá matka vlasť,

jej s láskou žehná volná Slavie,

když na Balkáně pochovala strasť,

a zasvitli jí dnové blažení, –

Hle pomník Tvůj! – jej slavně přežije

Tvé velké dílo – naše vzkříšení!

Hle pomník Tvůj! – Však pomník nehynoucí

Ty matce Slávě sám jsi postavil,

žes přední stráž jí vyrval vlnám cizím

a přesvědčil nás životem svým ryzím,

že byl jsi rekem bez hany,

jenž Slávu, vlasť a národ oslavil! –

Nezhyne vlasť, když geniové tiší

žal matky své a její prosby slyší,

nezemře národ, máli Jungmanny!