MANŽEL DOBRÁK.

Pan hospodský má hezkou paní,

za svět by nehněval se na ni;

ta když se směje, tak je rozkošna,

že hledí jen a myslí na ni.

Přišel tam mysliveček mladý

a mluvil řeči plny vnady:

jak voní tráva dechem večera,

jak okřívá nočními chlady.

Jak buclaté má měsíc líce,

jak v nebi hvězd je na tisíce –

že manžel až se po nich roztoužil

a šel se dívat ze světnice.

A postavil se pod okénko,

by viděl vše a slyšel tenko –

však kdyby jednou jen ji políbil,

on by to poznal, milá ženko!

Leč mysliveček líbal zhusta

a žertoval a tisk’ ji z gusta –

pan manžel stojí jako přimražen

a podivením špoulí ústa.

Jak tam si na hrdličky hrají,

jak hladí se a objímají –

pan manžel trne, tváře v zimnici,

a tamti plynou v samém ráji.

Hněv se mu rozlil v tuk i kosti:

rozrazil dvéře v líté zlosti –

v tom na něho žena se zasmála,

a hněv mu roztál v zdvořilosti.

Nuž radost člověk míti musí:

kdy přijde mysliveček rusý –

jde manžel dýchat noční lahodu,

a tamti div se nezadusí.