MANŽELÉ. (I.)

Dnes viděl jsem je, jak se vedli,

ve tváři sladce poubledlí

a s něhou lásky na čele;

zpol pravdou jisti, zpola v snění

šli, hlavou k sobě nachýlení

dva od včerejška manželé.

Mně zdálo se tou malou chvílí,

že beránků to mráček bílý,

jenž modrou pluje oblohou.

Ba také nic než zlaté hvězdy

nad sebou dnes i zítra, vezdy,

ti dva mít věru nemohou.

Kam jdou, co bude a kde stanou?

Je všecko chvílí požehnanou,

jak oba si to řekli dnes;

a tak, jak to v tom psaní stálo,

když lásce bylo vše i málo,

co jednomu ret druhý nes’.

Dnes mají všecko. Ó mé děti,

i samo nebe záviděti

vám musí ve svém bohatství:

vždyť v očích vašich, jež jste zdvihli,

ráj tužeb, námi nevystihlý,

tak jasně a tak jistě tkví!