MANŽELÉ. (II.)

Dnes viděl jsem je. Rok je tomu,

co z kostela ji odved’ domů;

a odtud krok čím dál se ztrácí,

tím blíže vede k – restaurací.

To není hříchem: ob čas s ženou

se rdící, vábně ustrojenou,

z domova, jenž má známé vnady,

kams na koncert jít do zahrady.

Tam blíž si k sobě poposedat

a bázlivě své ruce hledat

a došeptnout si sladce chvílí,

čím pohled zaplál roztomilý.

I cesta domů šerem ulic,

až půjde s ním blíž prsa tulíc

za laškovných a krátkých řečí,

než tušíme, dá blaho větší!

Já z ústraní zřel chvíli na ně

pln závisti a zadumaně,

nad dojmy zlaté sny si klena,

čím vším nám může býti žena.

Pak sedě s nimi děl jsem vřele:

Je v lásce ženy nebe celé!

Ať domů, ven, ať v sny neb činy,

jen jí jde člověk svěží, jiný.

A paní vzdychla: „Oh“ neb „ano,

vy mluvíte, jak v knihách psáno!“

Však, jak by neznal slova říci,

tu seděl manžel milující.

Jen ob čas prsty hrál si v kníru

neb na stůl klepal časomíru –

a na vše děl mi s klidnou tváří:

„Věc hlavní je, když dobře vaří!“