Manzoni.

Ten velký kmet jest větší, nežli zdá se

nám, kteří žijem v dne všedního shonu,

on nestaral se zvedat tajů clonu,

on prostě věřil a se kořil kráse.

A proto vládne souzvuk v jeho hlase,

a jeho zpěv je roven zpěvu zvonů,

dnes cizí byť byl srdcím milionů,

v své dědictví se vítěz vrátí zase.

Však z jeho školy všichni ztratí sázku,

jeť nesmrtelný genius vždy jeden;

když odchází, tu odhodí svou masku.

Ta letí v dav, ji tisíc chytne rukou,

však darmo! Navždy zavřený je eden

a do krve si darmo pěstě tlukou.