MARAT.

Jsem osvobozen... Vrácen je ti, lide,

tvůj přítel Marat... Ráčili mi přiznat,

že patriotem jsem – oh, blahosklonnost!

Ti advokáti, kteří skroutí pravdu,

že přímka křivkou je – a pak ji zovou

svým paragrafem – viděli, že nemám

sous jediného, nahledli, že nechci

být diktatorem ani presidentem

a poznali, že stál jsem vlastně vždycky

na všech těch místech, kde se Revoluce

musila ohlížeti po svých dětech –

a uváživše vše to dohromady

nenašli na mně v posled viny žádné.

Za deset minut, tys to viděl, lide,

byl soud ten hotov. Zdvihli oblak prachu

a sypat chtěli písek Pravdě v oči –

za deset minut bylo náhle po všem.

Já vybízel prý k prolévání krve,

já Konvent pohaněl a chtěl jej zničit,

já Svobodě prý úklady jsem strojil!

Za deset minut hotovi jsme byli.

Soud našel, že je nutno překaziti

řemeslo zrádců, čas mé cti že nastal,

pak ty, můj lide, dubový dals vínek

pro čelo moje! Vracím ti jej nyní,

dost času bude, až to čelo schladne,

až ty se k soudu sejdeš nad mým žitím,

mou prací, láskou, strádáním a bojem –

pak polož jej tam! Při té Revoluci

ti přisahám, že nebudeš mít příčin

mně odepřít ho. Schovej jej k té chvíli!

Tak vrácen je ti, lide, Marat-přítel.

A prvé, co ti Marat-přítel praví,

je: Nevěř jim! Těm nejméně, kdož nejvíc

o Revoluci mluví. Co máš vlastně

ty společného s těmi krasomluvci?

Nic, pranic. Oni přimhouříce oči

a rukou bijíce se v prázdná prsa

tam deklamují: Naše Revoluce – –

Čí Revoluce? Co jí dali oni?

Snad ideje? Vtip Voltairův a hněvy

Jean Jaquesa? Což? Že prý je v sebe vsáli,

že vlastnictvím jsou jejich – prý jim dali

svůj hlas, své skutky... K smíchu! Revoluce

je zakručením hladových břich lidu,

ne plodem lebek. Pomstou bědných duší,

ne konstrukcemi žvavých advokátů.

Chléb z kapradiny, který Orleans nes

kdys v ministerskou radu a dal králi:

Hle, tím se živí lid váš, Veličenstvo! –

sůl drahá, jakby diamanty byla –

ty pohádky o mase, mouce, víně,

jež lid si šeptal při studeném krbu,

co stát, jak harpye, mu urval od úst

poslední slušné sousto, co mu vyved

dobytče slední z rozpadlého chlíva –

toť otci Revoluce! Voltaire, Rousseau

jen vhodnou látkou k rozhovorům byli

kdes při krbu, kde sytí hýřilové

a ženy vášní hladových si sedli

a bičovali jimi fantasii

vším znavenou již. Jako zaháněli

jen dlouhou chvíli dvořanům těm hladkým,

když stáli v sále čekajíce toužně,

by mohli poklonit se lůžku krále

či servietě na tabuli jeho!

K dělníkům hladovícím řečnit ráčil

Lafayette leccos o občanských cnostech

a dobrém mravu, nutné disciplině –

a když pak vzkřikli, hlad že mají dosud,

dal střílet do nich! Ejhle, patrioti!

Toť způsob jejich, takoví jsou všichni!

Co chtějí herci tito v Revoluci?

Lid nese ji – či byli jste s ním, rcete,

když na Bastillu hnal se rozpálený?

Či desátého srpna jste s ním táhli,

když pro Capeta šel si do Versaillu?

Či dobývali jste s ním Tuilerií?

Kde byli vy jste, když lid proti králi

do boje vytáh? Zbaběle jste stáli

za spuštěnými záclonami oken

a čekali, jak dopadne ta srážka.

Ne, lidu dcerou jesti Revoluce,

on ohněm živí ji, jak odkojil ji

svou věrnou krví. Vy teď, advokáti,

vy sedíte tam hledajíce provaz,

jímž možno bylo by tu Revoluci

jak běhnu svázat – a vy nazýváte

to zákony a pořádkem a mírou!

A lid, jejž nestydatost staré Romy

nazvala proletariatem kdysi,

vy zvete canaille – když jste řvali

tančíce na slavnosti Federace:

Jsme všichni bratří! – věřili jste tomu?

A věřil tys jim, lide, v oné chvíli?

A já vám dím, já Marat, přítel lidu,

že po Paříži luceren je spousta

a ty že rády ramena svá dají

a smyčku podrží, v níž vězet budou

proklaté chřtány! Mamsel guillotina

že chrup má stále dobrý, nezkažený

a odkousnuté hlavy vyplivovat

jak prázdné pecky stále ještě může!

A pravím vám, že lid už není slepcem

a dobře ví, kdo kde a k čemu dozrál!

Dítětem lidu byla Revoluce,

teď milenkou jest jeho, on ji hlídá

a nedovolí, aby hrubé prsty

po bílých ňadrech klouzati jí směly!

Chceš jmena, lide? Zde jsou: občan Brissot,

předčasný republikán býval včera,

dnes revolučníkem je opozdilým,

pak občan Roland, zelinář a roháč

a mimochodem zloděj milionů,

a Vergniaud, jenž v ústech soustruh nese

na hladká slova – státník, lide, státník,

a Ducos, Fauchet – všichni Girondisti,

již chtějí republiku, ale s králem,

v nichž odvahy dnes není, následovat

svou dobu, které včera byli v čele –

oh, známe, Girondo, tě, víme také,

kdo z Bažiny dnes koketuje s tebou –

a lid ví také, čeho mu dnes třeba...

Kdys Mirabeau – ten tlustý Sardanapal,

a zrádce Dumouriez, lotr Necker,

a Lafayette, ten výkvět ješitnosti –

dnes vy jste tady. Oni honili mě,

že v sklepích žil jsem jako bídná krysa –

vy v světle slunce uhasit mě chcete –

vy, vlastencové! Jak však vidím, lide,

že soud ten platí tobě, tobě pouze!

Na jazyk sahli, vytrhnout jej chtěli,

by oněmělou hlavu pak tím snadněj

odstranit mohli... Máš vtom shromáždění

jen málo přátel. Robespierre je pedant

a suchý patron, rád ho nemám věru,

však tolik přesvědčen jsem: on své ruky

k úkladu proti tobě nepřiloží –

lojovou svíčkou z Arrasu jej zovou,

však svíčka svítí – nedovol jí shasit.

A Danton, člověk neřestný a pijan,

však ví, že vyšel z tebe, tys že pouze

vší silou jeho – podporuj jej, lide,

by neupadl... Dosti, pojďme k práci!

Já znovu dím, že sekyra tvá, lide,

dopadnout musí vždy a na všech místech,

kde justice meč práci opomene.

Boj reakce se! Přijde-li kdy k moci,

nebude ani chvíli šetřit tebe!...

Tvůj jazyk, lide, cítí zodpovědnost

dnes silněji, než jindy kdy. A budu

na stráži zase, jak zvon, jehož srdce

neusne nikdy. Hledět budu kolem

jak očí sto by zrakem mojím bylo.

Neb co mě, lide, zachránilo dneska,

byl z tebe strach, z tvé síly, z tvého hněvu.

Tys jenom tím byl, jenž mě vytáh právě

z pod guillotiny. Každá minuta má

je nyní tvojí... A té oklamané

hubené mamsel guillotině dáme

náhradu stonásobnou v blízké době –

jsmeť spravedliví... Pojďte, bratří moji!