MARCHE FUNEBRE.

Teplé maso ženy ustydlo v srdci, které tepe zuřivými údery,

které ječí, které volá po tajemném neznámu –

duše ve snech stápí se unyle

v koketných liniích grisetek.

Sny spřádané v záhybech stkvělých úborů

končí v ruinách manželského lože...

Strnulé ideály zapadají v prázdno.

Sny bloudí v širém chaotickém vření,

nozdry rozšiřují se, chvějí se touhou Hetery...

V prázdné a vyhublé hrudi duní již ozvěna Smrti,

Smrti skryté kdes v růžovém mase posledního polibku.

Orel vzlétl vysoko, v daleko, v tajemno.

Zařinčely okovy Promethea,

okovy spjaly tělo, ztrýznily duši, která s kletbou umírá.

Dolů! Zničte ten štandar, který vodil v jeku stáda

vítězící a podléhající v pospasy triumfu!

Smělý, hrdý, vztyč se. Čelo jasné, bílé, blankytné,

čelo blahobytu, čelo Sůvy.

Jdou představy všech uplynulých JÁ,

v duši se mi hrouží, drásajíce ji děsivými reminiscencemi

spráhlého, bědného života...

A touží duše se vzchopiti, odtrhnouti se

od šedé hlíny života a vzlétnouti vysoko,

kde v pohrobních paprscích rdí se,

stkví se velebné, nežité, neznámé JÁ!