Marco Polo.

Já, Marco Polo, Benátčan a křesťan,

vyznávám Boha v Trojici a doufám

na věčnou spásu hříšné svojí duše.

To víra má i naděj. Co má láska,

vy ptáte se? Já klidně odpovídám:

Mou láskou veliké jsou dálné cesty,

vždy nové obzory, vždy noví lidé

a nová dobrodružství mořem, souší

a nové obchody. (To krev mých dědů.)

Já mnoho viděl, o mnohém jsem slyšel,

v kraj přišel, o němž se vám sotva zdálo,

kde roste jantar jako zlaté proutí,

kde salamandra (vámi zvaná asbest)

jak zkamenělé lilje plá a kvete,

kde žhoucí nafta z vnitra země teče,

kde rubínů jest řeřabin jak v zimě,

kde lopatky a záda tetovují

si orla obrazem, kde pouze ženy

jen vládnou, muži kde jsou k tuhým službám

po porodech žen dáni na vymření.

Já viděl chána Kytajského říši,

jed’ s lidojedy u jednoho stolu,

byl vlnou v příboji a velký smaragd

(pro vezíra byl určen Bagdadského)

jsem prones’ celou pouští pod jazykem.

Se sedla třicet dnů a třicet nocí

jsem nesestoup’. Já viděl velké pouště

se v dálku vlnit zcuchané jak roucho,

spát moře v měsíci jak tuhý rubáš,

plát hvězdy cizí cizích zeměpasů.

Já navštívil jsem říši kněze Jana,

kde dobro, ctnost a spravedlnost vládly

jak v pohádce, ba skoro teď mi zdá se,

že přišel jsem i v podivný kout země,

kde zastavil se druhdy Alexandr

na pouti indické, kdy nemoh’ dále

pro valné deště, které neustaly.

(Snad říše vil v tom dotknul se, snad města

juž božího a couvnul hrůzou zpátky,

když z brány anděl na své dlani lebku

mu podával řka „Takou tvoje bude

za roků pár a víc nebude vážit!“)

Já viděl i tu zemi tajůplnou,

kde zemský ráj byl, kde zdroj mládí teče

v tisíci jiných ukryt mezi travou,

já z mnohých pil, dost možná že i z mládí,

a proto všecko vydržel jsem s chutí,

a proto všecko jako ve zrcadle

zřím v duši své a dnes to mohu popsat.

Svět změní tvář svou. Umru jako jiní,

však moje dědictví, to zbude světu:

Ta choutka dál, vše viděti a poznat,

vše vykořistit ku člověka blahu.

Mých synů bude legie, dál půjdou

než moh’ jsem já, však sotva uzří více,

neb z divů svléká svět se jak z kůže.

Já znám tu starou, plnou snů a tajů,

a to mi stačí. Ti, kdo za mnou přijdou,

ať pomohou si, jak to právě půjde,

jak pomoh’ já si, dál ať za vděk vezmou,

co zbude jim. U večeře cest dlouhých

já sedím první, výtečně mi chutná,

vše jde mi k duhu a vše dobře strávím.

Nad knihami své celé probdít žití,

se hádat v žlutých pergamenů směsi

o písmena, o smysl, hledat pravdu,

je mnoho ovšem; v táborech věk prožít

při vřesku trub a polnic ve útocích,

nad valy v dešti střel, v měst rozvalinách,

v žen nářku, dětí pláči, vzlyku padlých,

je mnoho ovšem; býti svatý biskup

a vésti k nebi legiony duší,

(jichž ani nezná) pouhé víry těchou

a slovem božím, v mramoru a zlatě

jen žalmů slyšet spád a snivý smutek,

je mnoho ovšem; vidět však a znáti

na vlastní oči dálné, šíré země

a moře, pláně a zhvězdění nebes

a různý lid, mrav jeho, zvyky, bohy,

též něco platí a má zvláštní půvab

novinky věčné. A já jsem to zažil,

já, Marco Polo, Benátčan a křesťan.