Marcus-Aurelius.

Měl sílu v sobě zdeptat vše, co malé,

co nízké, banální, co sprosté, všední,

děl k duši své jak orlu: Teď se zvedni!

My poletíme stále výš a dále!

Snad k prsům tvým se blížil, Ideale!

i Pravdě, Isidy zřel závoj před ní,

snad stínové, již jiným neprůhlední,

se jasnili mu; snící na své skále

snad Sfinga právě promluviti chtěla –

Však ze všech stran kol takový mráz čišel,

až závrať jemu smysly obestřela.

Ztuh v kámen hnedle, sotva tomu věří,

a darmo ptal se, kam šel, odkud přišel,

a to, jež sdral, v sled chybělo mu peří.