Mare amaritudinis!

Skloněnou hlavu, ve slzách zraky

přicházím k Tobě, Matičko, dnes;

utichnul v ňadru písní Tvých ples,

klíčí tam žalů, kde jest jen jaký.

I snů mých nebe pokryly mraky,

žárem květ touhy uvadlý kles,

útěchy anděl k nebi se vznes’;

opustil zem – mne opustil taky.

Teď nitro mé jest pusté a chladné,

v květný jak luh když pod jeseň vpadne...

Matko! Ty moře hořkosti, běd,

na bránu Tvého soucitu tluku –

na větvích svit vzplál, či to svou ruku

útěchy anděl nade mnou zved?