Marek koňař.

Stovka falešná je, vím to jistě,

nálezu však nezahodím přec,

pořídím zaň v odlehlejším místě

důkladnou a užitečnou věc;

štěstí-li mi plnou číši dává,

proč bych medle v tváře mu ji vrh’;

kůň můj ryzák jaksi pokašlává –

vyjedu si na Chrudimský trh.

Vyjel záhy. – Do tisíce koní

do města se sjelo odevšad,

Marek trhem sem i tam se honí,

vranců hned, hned hnědek zkoumá řad,

o známé však ani nezavadí;

neptá na cenu se – k čemu hned? –

u cizích, jak opatrnost radí,

prohlíží si koně v zad i před.

Hle, tu jeden – kéž mi přeje štěstí –

štíhlých nohou, srsti nad samet,

výšky při nejmenším šestnáct pěstí,

bílých zubů jako sněžný květ;

krásné hřívy, svalnatého plece,

všechno pěkné: Marek ptá se: „Zač?“

„Za sto!“ „Za sto?“ Marek pro se vece –

„to je levné, blázen prodavač.“

Na oko s ním smlouvá: „Něco dolů!“

„Ani groše, slevil jsem juž dřív!“

„Aspoň pětku propijeme spolu...“

„Také ne; jsem cesty pamětliv.

Delší je, než vaše dozajista!“

„Tedy zač?“ „Nu za sto, jak jsem řek’!“

„Tu je!...“ „Tak,“ děl cizinec, „jak čistá!“

usmál se a schoval v opasek.

Večer doma Marek mnul si dlaně:

„Věru, věru znamenitý kup,

za babku je přímo, koupen maně,

všecek bez vad od kopyt až v chrup,

nemá chyby, nebude mít hance;

však teď na lože, jsem zemdlen juž!“ –

Sotva lehnul, slyšel řičet vrance,

a hlas temný volat: „Pojď a služ!“ –

Hupky z lože: Bože, co se stalo?

Zloděj asi!... Však, když přišel ven,

dvojnásobně jej to polekalo...

hrozno! Mluvilť divný komoň ten:

„Slyšíš, Marku, vsedni na mne zhola,

neber sedla – poroučím ti, slyš,

nežli slunce rudé zaplápolá,

něco zkusíš, něco uvidíš!“ –

Marek váhá, ale komoň velí:

„Vsedni, vsedni, nemám času, spěš!“

„Nechci,“ vece Marek rozechvělý. –

„Neptám se tě, nechceš-li, či chceš,

poroučím ti, jinak běda, běda,

desaterý dopadne tě trest!...“

Ač se vzpírá, Marek zděšen sedá,

v dlouhou hřívu zatínaje pěst.

Sotva vsedl, v ráz jak střela živá

letí komoň nocí; kam však, kam!

Země chví se, těžce vzdychá niva...

Sní-li Marek? Nesní, neníť klam!

Přes močály, přes hadité klečí,

přes rozrytá plece sivých skal;

zedrán hložím, v stálém nebezpečí

volá na koně, což ten však dbal...

Marek zbledl, rty neměly krve,

pocuchán byl vlas a zděšen zrak –

tak se vrátil s koněm z jízdy prvé...

„Marku, Marku, proč jsi pobled’ tak?“

„Neptejte se, je to zrovna báje!“...

Prodal koně: „Tak, teď volným jsem!“

V noci kůň se vrátil do své stáje

řiče, křiče: „Marku, pojedem!“

Marek zděšen; chce-li nebo nechce,

běží! Musí!... Oř naň: „Ruče, hej,

vsedni, velím, ven chci, kde mi lehce,

ne-li, běda! Na nový spěš rej!“

Marek vsedl... A jak střela živá

letí komoří nocí zas, však, kam?

země chví se, těžce vzdychá niva...

sní-lí Marek? Nesní, neníť klam! –

Tak je denně, chce-li nebo váhá,

mocí puzen Marek musí ven; –

povždy tatáž povětrná dráha –

povždy nové útrapy co den.

Hrůzou bled’, s rty bez krve a vláhy

strádal Marek, v důlky vpadl zor;

„Marku, Marku, zkostlivěl jsi záhy,

běs ti v duši sedí, v líci mor –

Mluv, kde’s jezdil, co jsi viděl v noci?“ –

„Neptejte se, probůh prosím Vás!“

„Snad lze usmířiti vyšší moci,

dáme na mše, snad že bude snáz.“ –

Kněz se modlil, vykropoval v stáji,

zažehnával – Komoň však jen ržal,

a zas v noci volal – dech se tají –

„Marku, jeďme! Jsi ty pecivál!“

Marno všecko! povždy hůř a hůře. –

„Pověz, Marku, směle, co a jak,

jinak nelze odpomoci zdůře...“

„Hrozno!“ – Marek vytřeštil svůj zrak –

„K reji právem oběšených druhů

komoňův mě nosí kvap a chvat,

s příšerami na řeřavém luhu

kolem sloupu jest mi kolovat.

Divnou píseň příšery ty křehcí,

křepčiti mne nutí se všech stran,

nemohu-li zděšením, neb nechci,

stíhají mne deštěm hrozných ran;

do krve jsou moje bedra zbita; –

děsné rány, děsný hodokvas, –

prsa zjizvena jsou, noha zryta...

Slyšte, běda, komoň volá zas!“

Neozdravěl; dán svědomí supu

Marek koňař sotva že se vlek’;

stokrát jel už od lestného kupu,

tu kýs k němu přišel pacholek

divné tváře, chraplavého hlasu:

„Marku,“ pravil, „hru jsi zahrál zlou,

na trhu tam neblahého času

zaplatil’s mi stovkou falešnou.

Taký peníz za komoně druha?

nechci soudu, zde svou stovku máš;

podruhé – juž tenkrát šlo to ztuha –

nepovolím, Marku; teď mě znáš!...“

Zděšen Marek z těžké procit’ mdloby,

stovku v ruce drže: duše dluh...

Spálil ji; měl pokoj od té doby;

na svém koni hrozný odjel druh.