MAŘENKA.

K hrobu u zdi cos mne zvalo

na zahradě hřbitova;

nad ním deska bez slova –

jenom dítě se z ní smálo,

pod obrazem prostě stálo:

Mařenka.

Kdo jsi bylo, dítě smavé

s hlubokýma očima?

Nyní tma tě objímá –

kdo dřív hladil vlásky plavé,

kdo ti dával jméno hravé:

Mařenka.

Komu's mělo býti v stáří

útěchou a oporou?...

Slunce mizí za horou –

v jeho blescích tiše září

pod mlčící dětskou tváří:

Mařenka.

Nic mně nepraví to jméno,

než, že kdo je děcku dal,

tisíckrát je oplakal,

než, že srdce zkrvaveno,

jímž v ten kámen pověděno:

Mařenka!

Snad sem chodí smutná paní,

v níž tvá duše žije snem –

však až ona sejde v zem,

méně pak než větru vání

bude světů do skonání

Mařenka...