MAŘÍ MAGDALENA

Šla krásná hříšnice, Marie z Magdaly,

do noci, která jarně voněla

pod nebem hvězdnatým. Srp měsíce

na nebi tkvěl jak kusý otazník

a větve stromů, přes zdi skloněné,

byly jak chtivé ruce, vztažené

ku vnadám, které v chůzi nesla tu

jak rozkvetlý keř, z půdy vyrvaný

by dal se na pochod. Šla vzpřímena

jak vládkyně, vědoma pokladů,

jež za stříbro a zlato vyměnit

si může, kdykoli se zachce jí.

Lesk očí vyšle, oblá ramena

na pospas vydá chtivým pohledům

a kolem vášně, jako smečka psů

hladových zavyjí. Je nasytit,

toť úkol její, předobře jej zná

Marie z Magdaly. Noc tichne mdlá

jak unavena touhy splněním

a v náruč její vše se propadá,

co míjí světlo denní. Hltavá

a nenasytná je ta jižní noc,

jež v klíny zahrad vůně vložila

tak opojné, že myrrhou pokropen

i cesty pruh a zahrad nádrže

jsou plny slastí, jak by koupaly

těl nahých stvoly, spjaté objetím.

A Maří z Magdaly tu jižní noc

má pod brvami víček zvednutých

a v bílých trsech ňader slasti ty,

pod spuštěnými vlasy vášně stín

a v rytmu kroků svodů záhubu.

Dnes Jidášovou byla. Rezavý

svůj vodil vous po vnadách rozkvetlých,

až květů běl pod stiskem růžověl

a těla keř byl v jednom plameni.

Pak opustil ji, zanechal jak věc,

jež použita v kout se odloží,

a s krutým pohrdáním na ni zřel,

když o kolena hlavu opřevši

hleděla za ním. Zřela Jidáše?

Čím byl jí Jidáš? Jedním z pocestných,

jenž, napojen byv, dál šel cestou svou,

řád vyrovnav. Před studu uštknutím

tvář v dlaních nechránila, peníz ten

ji nepálil, když v roucha svého lem

jej vkládala, kde mince zvonily,

ba ani nevzpomněla, od koho

ten stříbrňák a prsten zlacený,

jejž na prst vtiskl jí kdos v úchvatu.

V rtech, naběhlých od jeho polibků,

se zuby zaleskly. Ne úsměvem.

Na slova Jidášova myslela,

když mluvil o Mistru. Chce zříti Jej!

Zda jiným je, či také jedním z nich?

V těch uhrančivých očích vášnivých

Marie z Magdaly zřít otazník,

když cestou, kudy Jidáš odešel,

jde do noci. – A došla. – Všichni spí:

Jan – miláček, i Petr, Jidáš též,

ten pevněji, že znaven rozkoší,

a hlasitěji, jak by ještě sten

zkojení blaženého v hrdle tkvěl.

Jen Kristus bdí. Ač sedí – vzpřímený

se býti zdá; tvář z kovu tepaná

pod řezbou vlasů matně prosvitá,

pruh rtů je bez úsměvu, úzký tak,

jak nikdy neměly by promluvit.

A pohled ztracen v dálku. Na co zří?

Na nebi srp, jak kusý otazník.

Chce porozumět Maří z Magdaly

a blíží se. Než Kristus nezří ji.

Chce tedy zradit ticho výkřikem

a do samoty vetřelkyní být,

ať vítanou, či nevítanou. Zřít

chce v oči ty, jež vidí. Co jen as?

Jde ještě blíž. Lem roucha rosu střás,

krok ženy prozradil chřest náramků.

A stojí zde. Ted konečně ji zří! –

Pod nebem hvězdnatým jsou samotni,

Marie z Magdaly – On – záhadný.

Pohybem řemeslným sahá teď

po záponě, jež vnady odhalí,

jimž nikdo neodolá. Očí těch

však pohled zadržuje beze slov

hmat ruky její. V světle měsíčním

dva páry očí – světa noc a den

teď hledí v sebe. Výboj podlomen

tím pohledem a ruka poklesla,

na tváři hříšnice nach usedá,

host převzácný. A Maří stydí se

a neví ani, stydí-li se víc

za hříchy své či za svůj ruměnec.

A Jeho oči hledí zase v dál

a obraz ženy, který zrcadlil

se chvíli v nich, zas noc teď zrcadlí,

ne jižní noc, jež bokem přimknuta

je milenecky k zemi rozkvetlé,

než noc, jež od země se povznesla,

by splynout mohla s tajem Vesmíru.

A žena, jako bílý vykřičník

jež stála tu, kolena schýlila

a kloní se. On slova nevyřkl,

a mnoho přec té ženě pověděl,

když plna toho je, co přijala,

že k zemi chýlí se jak zralý klas,

když žatvy den. Sní Jidáš hlasně sen

své rozkoše. Nehybně Kristus bdí

a v Jeho očích chví se lásky div

ke všemu kol – i k Maří – člověku.

A Maří klečí. Rosa chladí jí

kolena, přitisknutá do trávy,

a srdce v prsou těžké, těžké tak,

jak světa tajemství by přijalo.

Ty lokty, přitisknuté na prsa,

co touží obejmout? Co v spáncích těch

i v dechu zrychleném se zachvělo,

co litanií opakuje ret,

jenž sytým nachem v zbledlé tváři plá?

Je divná ženy tichá modlitba,

jíž nikdo neslyší. Zda slyší On?

Jak usmání to zní, jak žalu ston,

jak díkůvzdání za nejvyšší dar,

jak zatikání ptáka ve větvích:

„On není z nich, On není jedním z nich!“