Maří Magdalena.

Vstal Kristus, alleluja! V ranním slunci stojí,

klid velebný se jasní v obličeji,

z ran jizvených se tiché hvězdy chvějí,

skráň zbodenou mu chladem vůně zahrad hojí.

A před ním klečí Maří v slastném nepokoji:

Ne, sen to není toužné duše její!

Zde září, Vítěz, hrobu u veřejí,

však jejích rukou doteku se bojí.

Ať na rozlukách srdce mřelo křečí,

jak zachvělo se štěstím na den třetí,

kdy vstanul ve slávě a kráse větší!

Ó smrti, kdež tvůj osten? Láska kámen láme,

co smrť jej nad milými srdci zapečetí,

i vstane zas, co v srdci živo máme.