MARIA A MARTA

Tak němý večer byl, báň nebe zesinala

jak kámen lazurit, když hasne v přísvitu,

a ticho mystické jak obrovitá skála

svou vahou poutalo dým snů a pocitů.

A poklid Sabathu se sladce snášel k duchu,

vír světa zahaliv jak vonné plachtoví,

i voda cisteren se leskla beze vzruchu,

čněl v rysech obzoru háj dusný, myrtový.

Již ke žni krajina se zabělela z vedra,

klas prosa, pšenice se v proudech zlata myl,

kmen vinných rév, jejž váhla tíha štědrá,

dnům vlastním žehnaje, se k zemi naklonil.

Brav z pastvy hojný pojaly už sruby,

hlas zvonků žalný zaplakal a zhas’,

v snu omamném tál význam žití hrubý

a dechem přírody byl okamžik a čas.

Dům sladkých sester – Marty dům a Máří,

kryt stínem fíků, rév a loubince,

jak zvoucí úsměv ve přátelské tváři

vstříc pocestnému tanul prostince.

Dým bledý, vláčný tiše z krbu vyšel,

noc plnil neklidem zpěv jejích slavíků,

a poutník, chtěl-li, celý vesmír slyšel,

jak jeví vysloven se v plachém výkřiku.

Zde stanul Kristus. Pokojný a bosý,

pln sdílné síly čarný jeho hled,

hlas maje svěží od duchovní rosy,

dávaje slovům bouřit’ se a chvět’. –

„Oh, Marto,“ – řekl, – „pečliva jsi ke mně,

věčné se časným lstivě zabíjí;

chápeš svou lásku příliš mdle a temně.

Duše má plane k sestře Marii!“