MARIA AEGYPTIACA (I. Ještě spí.)

Svit jitra šerý vniká v komnatu;

dřív bázlivě se tají v záclonách,

teď zlatým pruhem stěny přeměří,

na stropu utkví lehkým vlněním,

až s lampy září temně narudlou,

jež dohořívá matně v bílém skle,

se spojí v jeden přísvit zažloutlý,

v němž celá jizba rdí se purpurem.

A rdí se právem. Vše tu v neladu

a v směsici a v zmatku malebném,

jak uchvátil je vášně běsný vír.

Ten k ústům dívky sklání v spánku rty,

ten ruku kolem pasu ovíjí

a tiskne, jakby ještě nevěřil,

že jeho jest, co dávno rozškubal.

Nad nedopitou číši nakloněn

ten ze sna mluví o svých výbojích,

ten líbá nahá ňádra, onen zas

v klín hlavu klade spitou rozkoší;

a růže spadlé ženám s kadeří

se místo ranní rosy průsvitné

skví rozlitého vína kapkami,

a vůně jich tak silně opojná,

jak z objetí, těch snů a polibků

by stkána výše k stropu stoupala.

Vše strháno i s hlavy závoje

a s bujných ňader šatu okovy,

a s nahých šijí perly servané,

jak velké slzy s leskem zkaleným,

ve tmavý samet skvostných koberců

se rozběhly. Juž lampa zhasíná.

Se smrtí její den se probouzí

a ptá se jí: „Co včera bylo zde?“

svit lampy odpovídá: „Orgie!“

a ptá se dne: „Co nyní nastane?“

Den odpovídá: „Viny hlod a soud!“

A lampa, jak by štvána výčitkou,

že sloužila svým světlem neřesti,

se zachvěje a zhasne docela...

Zda šel jsi někdy pustým pralesem,

kde tisícletých kmenů vrcholy

se chvěje tisíc bájí neznámých,

kde v rozvalených skalin ústupu

se černá močál, k němuž chýlí se

směs divých květů, vůně opojné,

skal výběžky a staré kořeny,

jež vlhkou plísní zvolna šediví:

zde noha tvoje v mechu, jehličí,

jež trouchniví zde tiše od věku,

zda nestanula, nezachvěla se,

jak božím divem náhle dotknuta,

když nad močálu temné zrcadlo

svůj zářný kalich lotos pozvedal?

V těch vlhkých stínech, rmutných výparech

on bílou svoji vznáší korunu,

z tmy hledá slunce, které sporými

jen vniknout může k němu paprsky

a lepým tvarem květů okrouhlých

nad černou tůní neproniklé tmy,

jak v dětinné se houpá důvěře!

Ó Marie! tak luzná krása tvá

na tento močál úpadku a vin,

jak lotosu květ zlatý střásá pel,

stín hanby plašíc světlým paprskem!

K tvé kolébce kdys věčná dobrota

dva strážné postavila anděly.

Z nich jeden chránit měl tvou nevinnost

a druhý těla půvab čarovný.

Ó rci, kde jsou ti strážci edenu?

Ach první z nich – ó smutná vzpomínko! –

juž před dvanácti lety bolestně

nad pádem tvojím zalkav odletěl

zpět v čistý éther, jehož nehodna

se duše tvoje stala vinou svou.

A druhý? Zřím jej; stajen záclonou

za tebou stojí spitou lásky snem

a v dlaně jasný tiskna obličej

též pláče... ptáš se, proč? Ó nediv se,

dnes první vrásku našel hlubokou

na průsvitném a snivém čele tvém.

Jak obstojíš teď v návalu těch vln?

Proč vnořila jsi v rmutný jejich kal

květ lotosový zářné duše své?

I krásy anděl nyní pomalu

tě opustí – čím pak ti bude svět?

čím láska potom? V klínu matky tvé

on tkal v tvé snění duhy kouzelné,

před nebezpečím kryl tě v peruť svou,

a když jsi klesla láskou svedena

a nevinnosti anděl uražen

tě opustil – on tebe omlouval

a vždy byl s tebou. Teď i krása tvá

tvé vášně vichrem sžata palčivým

se loučíc s tebou pláče nad tebou.

Ó spi jen dále! spi jen, Marie,

tvé krásy anděl křídla rozepjav

již letí v ráj za prvním strážcem tvým,

a taje hořkou slzu bolesti

dí k otci světla: „Vyřkni nad ní soud!“

Je ticho v jizbě. Pravidelný dech

jen ozývá se spících. Světla zář,

jež stále roste, jak dne přibývá,

tká na podlaze zlatých proužků síť,

že myslil bys, to hraje nad zemí

mdlý odlesk třpytných křídel andělských.

Je ticho v jizbě, sotva chvílemi

kdos ze sna promluví neb sebou hne.

Snad hledá ňádra, s kterých svezla se

mdlá jeho hlava, nebo hledá rty

i ve snu žízniv po jich nektaru.

Tu hedbáv zašustí, zvuk polibků,

pak dlouhý ston jak něhou unaven,

a ticho zas...