MARIA AEGYPTIACA (II. V zrcadle.)

Teď vstala Marie.

Sen dotknul se svým prstem výstražným

těch vábné krásy snících rozvalin,

žel rozvalin – a přec tak čarovných!

I přejela si rukou obličej,

jak zapudit by chtěla těžké sny,

a miláčka, jenž spal jí na prsou,

dál pošinula. Dlouhý, černý vlas

přes mramorová, oblá ramena

jí rozvlnil se v sterých prstencích

a padl k prsoum, která vlnila

se jak dva květy vodních lilií,

když prudký vítr zčeří hladinu.

Zrak plný vlhkých stínů hlubokých,

jak v nekonečnou dálku napjatý,

na jednom utkvěl místě, jeho lesk

tak jemně rosný byl, jak ve slzách

by stápěl zpola zlatý paprsk svůj.

Žár vášně v krbu jeho dohořel,

a pouze něha jemným teplem svým

a klidem snivým touha skojená

v něm azurnými hrály jiskrami.

A celé tělo vzdušné, průsvitné

v před sklonilo se, třtina ohebná,

a jak lilie hebká lodyha,

když nočních vánků čilé hovory,

a chvění vln, a stromů slavný šum

jí oznamují, kníže půlnoci,

že bledý měsíc vyšel nad hory,

a že juž černých sosen skupení

svým mihotavým stříbrem oblévá.

Šat průsvitný v malebném neladu

tvar boků jevil lehkým nádechem,

a kam nestačil bílý jeho lem,

tam stíny černých vlasů havraních

své rozhostily vlny soucitné.

Ó byla posud krásnou žena ta,

již zvali hříšnicí. Ó jaký div,

že tolik milovala! Jaký div,

že v skvostnou vázu těla jejího

tak rád vrh každý ctnosti svojí květ!

Však větší div, že ona žíznila,

že stále prahla, stále toužila

a hledala, že nikdo neskojil

ten sopečný žár srdce jejího!

Teď na kraj lože sedla v myšlenkách

a obrátila hlavu ku stěně

a zachvěla se prudce. – V zrcadle

svou uzřela tvář – ale bylo jí,

jak někdo jiný kynul by jí vstříc

z té ocelové plotny hlazené;

těch očí výraz mnohem hlubší byl,

jak duše sama hleděla by z nich,

a duše ta pod tíží bolestí

jak úpěla by v marném zápase!

A jak by sobě věřit nemohla,

že ona to – ne fantom jejích snů,

se stolu vzala prudce zrcadlo

a ještě hloub v šer jeho nejistý

se vnořila, jak svému obrazu

by na dno duše chtěla dohlédnout.

Tím prudkým náhlým těla pohnutím

spad lehký šat jí s ramen docela;

i nezvedla jej, hrdá v kráse své

zde stála jako socha antická,

jak Psyché kladouc tiše útlý prst

na uzavřené, mlčenlivé rety.

A hledíc do zrcadla snila dál.

Kýs cizí, posud nepoznaný ton

se náhle ozval v ní, kýs cizí ruch,

jak poupě, když má otevřít se v květ.

Tak plavci jest, když v dlouhé pouti své

tím nekonečnem němých, tichých vln

po sterých bouřích, mělkých písčinách

a strmých skalách, vírech hltavých,

ve slunce sklonu v dálce obzoru

pruh černý uzří stále rostoucí,

a neví, zda to břeh či oblak jest.

I vzmužila se. Chtěla ousměškem

se jako ptáče pestrou perutí

nad pochybností vznésti hlubiny –

leč přísný soudce nitra jejího

jsa vzbuzen jednou, nestišil se víc,

svůj napjal luk, jenž sluje svědomí,

a deštěm šípů, ostrých výčitek,

zachvátil v letu ptáka rozmaru,

že s křídlem svého smíchu zlomeným

pad ve propast, jež sama vládla teď

jí v duši prázdná, hrozná, nesměrná!

A jako jarní kvapná povodeň,

s hor roztavivší sněhu laviny,

a v slujích skalin spících ledu kry

se valí, rostouc každým pohnutím,

rve keř i strom až s divým rachotem

přes bradla chlumů letí v údolí

a strhá rázem hráze ochranné,

kterými člověk tichý rybník spjal,

a tento, tuše rodný živel svůj,

mu letí vstříc a klesne v objetí

a spojen s ním se krajem rozlije:

tak stále více, stále mocněji

a bouřlivěji rostl příval ten.

Jak ochromil dřív ptáče rozmaru,

tak zaplavil teď hráze rozvahy,

a veliký, jak moře prasvěta,

svým valným proudem trpkých výčitek

nad prázdnem její duše hučel sám!

Číms posud byla, hřímal hlas ten v ní;

lid na ulicích hříšnicí tě zve,

a čím tvé srdce v tiché půlnoci?

A Marie, ač nechtíc, zrakem svým

síň přelétla – dne ostrý, bílý svit

tak střízlivý, bez barev kouzelných,

jí bodal v duši; v lampy plápolu

jak jinak hrálo, lesklo, třpytilo

se všecko září, vůní opojnou?!

I zachvěla se hrůzou Marie,

a v zrcadlo jak znova pohledla,

tu zděsila se vlastní krásy své,

a v plaché tísni zvedla závoj svůj.

Jak děcko bojácné se zakryla,

i bílé ruce zahalila v šat

a s chvěním jen a plaše, po straně

dál stopovala v zrcadle svou tvář.

Hle, vráska na čele! tak jemná jen,

však vráskou zůstane a poroste,

a tisíc sester táhne za sebou

a z jejich ryh se noří příšery,

z nich první stáří, druhá sluje smrt!

Ta vráska mluvila, a Marie

se děsila juž dát jí odpověď;

jen mlčela a strachy chvěla se,

a po kolenou plížila se v kout

a sklesla tu pod tíží zoufalství,

jak zralý klas pod srpem v podletí,

a první slza, krystal perlový,

se zvolna valil přes tvář ubledlou

a za ní druhá a pak celý proud.

Tak v rose jitra chví se lilie.