MARIA AEGYPTIACA (III. Od prahu chrámu k prahu nekonečnosti.)

Nač otálet zde? Každé pohnutí,

ruch nejmenší i spících ston a vzdech

ji vraždil výčitkami. Rychle dál!

Nač třeba svědků její lítosti?

Jen rychle odsud! Rychle! ale kam

zde v cizím městě – to se neptala.

Zda táže se „kam“ polekaná laň,

když vidí lovce v stínu dubů spát,

když vidí chrty, jak ulehli v mech

u nohou pánů lovem umdlených?

I běží slepě, mlází proráží,

čím hráze jí, čím skály, ručeje?

Teď pouze čas jest vhodný k útěku

a nikoli ku přemítání „kam“?

Tak Marie se zvedla, v rychlosti

šat upravila i vlas scuchaný,

a naslouchajíc tiše vyšla ven.

Byl jitra čas, však živo v ulicích,

jak svátek dnes by rozpjal nad městem

svůj slavný ruch. Lid proudil v zástupech

ve různých krojů pestré směsici,

tu v davy splýval, tam se dělil zas.

Leč kroky všech přec jeden lákal cíl:

chrám nedaleký blíže náměstí.

Sem rychleji se stáčel šumný vír,

a většina šla šerým portálem

do svatyně; tam světla hořela

a oltář skvěl se v skvostné úpravě,

zpěv zvučel z chrámu slavně velebný

a otevřených dveří obloukem

se nesly vonné dýmy kadidla,

výš vstoupajíce v modrých kotoučích.

Zář slunce hrála okny pestrými,

a stlumena jsouc jejich barvami,

v šer chrámu tkala zlaté paprsky

a těkala po vlnách kadidla,

jak zabloudil by černý na oblak,

jenž boha tajil ve svých záhybech,

svit z jeho tváře. Posud Marie

jak bublina se dala proudem nést,

bez myšlenky šla rychle davem tím,

jak za svým pudem prchající laň.

Teď stanula. Lid vcházel do chrámu.

Kol ní, jak v snu se stíny míhaly;

však neviděla – slyšela jen hlas,

a ten jí ostře protkal bolnou hruď.

„Hle, hříšnice!“ – a na to v davu ruch,

a cítila, jak ustupují dál

a straní se jí – hlavu pozvednout

se obávala, horký, parný stud

jí polil skráně, noha chvěla se.

Leč vůle byla citu pevnější,

ku prahu chrámu nohu napjala

a tělo nechtíc v před se sklonilo.

Juž stála na prahu, juž zřela v chrám,

zář světel postihla i slavný zpěv,

juž chtěla vkročit – an tu tajný hlas

jí troubou soudu zahřměl v útrobách:

„Stůj, ani krokem! Zpátky! Tento práh

smí překročiti pouze nevinnost!“

Kdo byl ten hlas? Snad pouze smyslů klam,

snad stud a bázeň stkaly přelud ten?

Nuž ještě jednou! Hle, jen pouze krok

a vejde v chrám a – leč v tom zahřměl zas

a s větší silou hlas ten mystický:

„Stůj, ani krokem! Zpátky! Tento práh

smí překročiti pouze nevinnost!“

Tak po třetí též. Kdo byl tento hlas?

I klesla na práh; slzí ručeje

bez vzdychání jí tekly do ňader

a ruce spjaté kámen objaly

a rty se chvěly němou žalobou.

A z chrámu zpěv zněl slavně velebný,

lid na kolenou žehnal starý kněz

a mnoho mluvil věčné o lásce,

o pokání a božském soucitu.

Jak v snách slyšela všecko Marie;

zde v chrámu dveřích sama nad sebou

soud vynášela přísný, strašlivý.

Ten chrámový práh byl jí rozcestím

dvou různých světů. Nutno voliti!

I sebrala teď všecku sílu svou

a oslovila v duše hlubinách

ten tajný hlas, v němž bůh k nám hovoří,

a ptala se ho: „Zakázals mi v chrám,

nuž pověz, co mám činit, kde můj cíl?

Půl žití mého vášeň strávila,

co dělat mám, než druhou jeho část

přinésti v oběť slzám lítosti?

Jsi spokojen?“ Hlas odpověděl: „Jsem!“

„Kam jíti mám?“ Hlas pravil: „Za Jordán!“

I vstala Marje tichá, zmužilá,

jak velikou by jata myšlenkou.

Co vlastně chce, to sama neznala,

však přece šla, kam hlas jí poručil.

Šla rychle; lesklé perly se šíje,

ty němé svědky sterých objetí

teď strhala a v zástup žebrákův,

jež modlili se v chrámu předsíni,

jak hrstku drobných peněz hodila.

Šla rychle; smavé květy z kadeří,

ty němé svědky sterých polibků,

v prach hodila a zašlapala je.

Šla rychle každým krokem silnější,

a strážců v bráně s chvatem ptala se,

z cest různých která v dál se tratící

jde k Jordánu, a pravou zvěděvši

tři chleby ještě v bráně koupila,

a zahalivši v závoj hlavu svou

šla cestou k poušti. Slunce pálilo,

a nohy nezvyklé se vzpouzely –

leč soudce v nitru jejím volal: „Dál!“

Tu třetího dne žlutý pouště lem,

jak bledý pruh se na obzoru mih.

Jí z nohou tekla krev. Tu onen hlas

v ní naposled se ozval, sladce zněl,

jak dozvuk zvonů v šeru svátečním:

„Dost poutě tvojí!“ Klesla do prachu,

a jako slunce v plné glorii

nad písky vzešlo, tak jí ve ňadrech

klid pouště vzešel. Byla u cíle.