MARIA AEGYPTIACA (IV. Sfinx a žena.)

Zde poprvé tvou vládu blaživou,

tvé žezlo poznala, ó Samoto,

ty snění říše, trůne myšlenky!

Dech tvojich dum jí ovál horkou skráň

a k retům, zvyklým pouze líbání

tvůj naklonil se pohár bezedný,

jenž nekonečnost hostí v nitru svém.

Sluch, zvyklý šeptům lásky opojným,

teď hymnu ticha vnímal mystickou,

na místo strun a zvuků cymbálu

řev šakala se z dálky ozýval,

když první stíny padly s obzoru;

a místo smíchu hlučné orgie

jen vítr zvučel v písku ložiskách

neb v sporých listech šerých kapradin,

prach setřásaje s jejich vějířů.

Stín pouště kles jí poprv na čelo.

Cit závratný! V té dálce bez mezí,

již pouze valné nebe objímá,

již prostor světů drží v klínu svém,

kde sotva lev se tají v křovisku,

jak chlum žlutého písku oživlý,

kde sotva palma kývne korunou,

v tom valném moři, jehož ostrovy

jsou zbytky zasypaných karavan,

zde ona sama stála cítící,

sem žití svého trudné tajemství

jak oběť vnesla, by je hlídaly

hvězd matný lesk a pouště mlčení.

Kol rozhledla se – prostor bez konce!

Šla dále, dál a prostor stále rost,

teď zdál se vlnit, pak se sklonil zas;

tu sporý bodlák šířil drsnou kleč,

tam cosi rýhou v písek mizelo;

snad pramen byl to kdys – teď stružina.

Šla šestý den – šla ve dne za větrem

a v noci za hvězd září míhavou,

a když své vítr složil perutě,

a hvězdy v mraku zhasly pochodeň,

šla za svým srdcem, kam jí velelo.

Tu náhle pláň se v úval klonila

dva chlumy nízké z písku naváté

a mezi nimi jakés rozvaly

se tměly z dálky – kdys to býval chrám,

teď rumy jen, dvě sloupů hlavice,

ve oblouk svorný blíž se sklonily,

a jakby skrýt se chtěla pod nimi

před vedrem slunce, větrů plameny

sfinx ztroskotaná z písku trčela.

Déšť s větrem tahy tváře ohlodal

a drápy lví a prsy mohutné

prach s pískem šedým zanes do pola;

hřbet skoro zavát byl, jen poprsí

a hlava s okem v dálku upřeným

se na obzoru z dálky míhaly.

Dál staré zdi lem v písku tratil se,

tři palmy nad něho se schýlily,

jak siré vdovy; v úhlu za sfingou

pod obelisků klenbou ústup byl,

kam o poledni padal jejich stín,

kam šikmé slalo slunce paprsky,

kam samum zalet pouze ozvěnou

Zde zastavila Marie svou pouť.

Ku nohám sfingy klesla umdlená.

Zde zůstala. Noc první strávila

pol ve spaní, pol v němém ztrnutí,

pak za sfingou, kam z palem vadnoucích

se časem sneslo uschlé lupení,

si vyhrabala lože. Celý den

tam v stínu strávila, leč sotva noc

nad neobsáhlou vzešla hladinou,

hvězd zlatých písek rozsypavši tmou

nad písek pouště, vyšla ze skrýše,

ku sfingy nohám sedla; dlouhý vlas

jak černý plášť jí spadl s ramenou

a oči, k hvězdám v dálku upřeny,

kdes jitro hledaly. Tak sedala,

jak pouště duch. Při slunce východu

lev, s kterým jednou chléb svůj sdělila,

jak poslušný pes k ní se připlazil,

jí ruce lízaje; též časem ku nohoum

jí věrně složil část své kořisti.

Tak sami žili zde – ten starý lev

a mladá žena, kol nich volná poušť,

nad nimi nebe pouště valnější

a jako symbol obou tajemný,

sfinx se zrakem, jenž do tmy nořil se,

jak světlo hledal by, jenž ve slunce

zřel bez hnutí, jak jím by neskojen.

Lev časem řval a žena vzdychala,

sfinx mlčela jen – časem palem stín

kles na lva hřívu těžkou, kosmatou,

na čelo sfingy padla slunce zář

a na skráň ženy sedla myšlenka,

před kterou divý démon Samoty

se na smutného změnil anděla,

jenž místo „zoufej!“ volal „důvěřuj!“.