MARIA AEGYPTIACA (IX. Poznali se.)

I vstoupiti chtěl za ním Zosimus.

Však mocný hlas jej náhle zarazil:

„Hoď sem svůj plášť, neb nahá žena jsem!“

I poslechnul, plášť svlekl s ramenou

a za sfingu jej hodil. Za chvíli

týž hlas se ozval: „Nuže, chceš-li, vstup!“

A Zosimus hned vešel za sfingu.

Na svadlém listí palem ve stínu,

o sochy záda hlavou opřena

zde žena ležela, vlas šedivý

až k patám splýval přes Zosima plášť,

tvář vrásek zryta temným bludištěm,

však oko plálo ohněm mystickým

a duše v něm tak velká zářila,

jak pouště prostor, nebes nádhera

by rostly z něho. Hrůzou strnulý

stál bez pohnutí dlouho Zosimus,

až po chvíli děl hlasem nejistým:

„Rci jmenem boha, zjeve tajemný,

proč vyhledal mne lev tvůj na poušti?

Ó rci, co žádáš ode mne? kdo jsi?“

A ona řekla hlasem truchlivým:

„Jsem Marie, již zvali hříšnicí!

Jsem žena, která zapomněla svět,

jsem žena, která zapomněla čas

se ztrativší nad bezdnem svojich vin

i nad vesmíra zářnou velebou.

Šat vetchý věkem spadal s údů mých,

vlas zšedivěl, leč z tůně bolestí

má duše čistá křtem slz plamenných

výš povzletla nad prostory a čas!

Smrt očekávám. Ráda vítám ji.

Leč v noci včera ach, snad naposled,

se ozval člověk v hloubi duše mé,

já zasteskla si vidět lidskou tvář.

Teď, věčnost když svá křídla ohromná

nad mojí hlavou tiše rozpíná,

já zasteskla po tváři člověka,

a po letech jsem hořce plakala

jen touhou zas, jen lásky potřebou!

A bůh se smiloval. Tys Zosimus!

Tys vyrval mne kdys jícnu záhuby

a v nový život první obrátils

mé bludné kroky; ovšem klesla jsem

zas v propast zpět, leč tvoje památka

mě vzkřísila a z ňader rozkoše

mě hnala v pouště svatou samotu,

a ještě nyní v žití mého sklon

smím děkovat ti! Nejen v lidskou tvář,

leč v tvůj se mohu dívat obličej!

Jsem pokojna a klidně umírám!“

A vzpřímila se svojím na loži.

Kmet sedl k ní, a v slzách pohnutí

jí líbal ruce, vlas i obličej.

A ona vzala v dlaně jeho skráň

i dívala se dlouho, upřeně

do jeho očí, štkajíc ve slzách:

„Ó lidská tváři! svaté tajemství!

ó vznešený ty boha obraze!“

Pak ustala a zase po chvíli:

„Ó Zosime! Jak nebi děkuji,

že takto mohu uvítati smrt! –

Rci, co jest smrt? Jen triumf života!“

Noc vzešla zatím plna zářných hvězd.

Tu Marje vstala: „Pojď, chci naposled

zřít nebesa, pojď, toužím naposled

v hvězd legiony vnořit duši svou

a opojit se krásou oblohy

a dálkou pouště!“ Vyšli před sfingu,

na stupeň polo pískem zavátý

si ruku v ruce klidně usedli;

však nemluvili – pouze chvílemi

vzdech tajemný, neb výkřik podivu

z jich ňader ticho pouště rozvlnil.

Ó jaká noc! Ó jaké tajemství!

Pod pláštěm hvězdným velké duše dvě,

žíznící věčnou touhou poznání

se opíjely nebes nádherou!

A jako ze sna štkala Marie:

„Mám loučiti se nyní s oblohou?

Půl věku lidského jsem četla v ní,

s ní mluvila! Teď mám jí „s bohem“ dát?

Ó Zosime! Ó pověz, co jest smrt?

Mně zdá se, tento prostor ohromný

že v moje ňádra zvolna stupuje,

že večernice záře míhavá

se pomalu v mém oku zažíhá,

dech, který světy v dálku pohání,

že unáší mne zlatou perutí!“

A mlčky zase dlouho dívali

se v hvězdné nebe... Noc juž míjela,

tu k Zosimovi řekla Marie:

„Teď odejdi! jak sama žila jsem,

chci umřít sama! Jdi, jsem smířena!

Až jitřenka se vznítí na nebi,

mne nebude! Můj hrob jest připraven.

Bouř zavěje ho. Vezmi s sebou lva,

jak mně on tobě bude přítelem!

Jdi! hvězdy blednou, vítám červánek!“

A plačíc padla jemu v objetí.