MARIA AEGYPTIACA (V. Pozdrav pouště.)

Kdys vyšla v poušť. – Den chmurný slunce zář

v par neproniklé sítě uvěznil,

že pouze s korou žlutě narudlou

z nich kmitalo. Vzduch sálal plameny,

a celý vesmír jedna výheň byl.

Šla zamyšlena, za ní zvolna lev.

Tu náhle temné, děsné hučení

z dum zbudilo ji; hlavu pozvedla.

Kam sáhl zrak, se obzor zatmíval,

mrak černý před slunce jak záclona

se rozložil, pln dusných plamenů,

a žhavý vítr písek do vírů

hnal divoce, tu v sloupy obrovské

jej zvedaje, ty vzduchem nesly se,

jak samy šly by, či jak třímány

by titanskými byly rameny,

jež zakrývaly řasy zrádných par,

tam kola vírná v písek rýsoval,

ryl v ňadrech pouště, která chvěla se

pod jeho dechem, náhle ztajil se

a náhle vybuchnul, a celý déšť

drobného písku rozlil prostorem,

jak z raket snopy jisker létacích.

Tu zdálo se, že ruce neznámé

se kloní k zemi, jak obrovská dlaň

mrak dolů kles, a její každý prst

byl písku sloup, a dlaň se svírala

a celý liják písku padal z ní,

jak démon kýs by chytil celou poušť

a ždímal ji; pak všecko v jeden mrak

se slilo valný, který zvolna rost,

jak hvězdy chtěl by strhnout ve svůj klín,

je smísit v zhouby chaos jediný

a vychrlit je Stvořiteli v tvář.

Ten obr vzpřímil se, dvě ramena

nad obzor rozpjal, jak by v objetí

svět rozmačknout chtěl – ticho hluboké!

V tom horký vítr roztáh perutě

a sterými šleh po něm jazyky,

a jako onen kolos biblický,

jejž ve svém snění viděl Daniel,

když štěrk se dotknul nohou hliněných,

tak velký, valný, zvolna svalil se

jsa roven pohoří na tuhou zem;

leč dřív než mohl celou tíhou svou

si lehnout na ni, jak na moře mrak

a jako mlha nad šer propastí,

juž druhý vítr křídlem po něm šleh,

v prach rozmetal jej a jak pouhou smeť

jej házel kolem, nová údolí

tam vyhloubil, tam hory nakupil,

tam dávno tlící kosti vyhrabal,

tam zbytky zdí, jež celá století

pod pískem snily, stromů kořeny,

s palm suchým listím v jediný smet vír

a v huku bouře příšerně se smál.

Ó jaké divadlo! – A Marie,

ač sotva srdce v těle bilo jí,

přec klidně stála s čelem vzpřímeným,

zrak cloníc rukou v dál se dívala,

jak obzor tměl se, v tváři cítila

žeh plamenů, v šat písek padal jí;

leč když měl k zemi klesnout jeho mrak,

tu vítr vzal jej na své perutě

a kolem ní jej v dálku tmavou hnal,

jak ohnivými biči andělé

by hnali z ráje zástup démonů.

Tu z této spousty v dál se nesoucí

cos bílého jí k nohoum upadlo,

a Marje zvedla to – vír dále spěl,

až zmizel kdes jak mraku kotouče;

svit slabý z mlhy husté prodral se

a Marie viděla, v ruce své

že drží lebku. – Dlouho zírala

jak strnulá ve očních důlků šer,

na vyceněných zubů šklebný řad

a chvěla se pod tíží myšlenek.

Kdo promluvil k ní tímto posláním?

Zda poušť, zda bouře, či snad nebesa?

Zda touto lebkou hrob ji oslovil,

či byl to pouze pozdrav pustiny?

Jak tlumočiti daru toho řeč?

Ta lebka druhdy snila, myslila,

ty oči plály, ústa líbala

a ještě teď se zdálo Marii,

že po polibkách prahnou. Tajemství!

I vzala ji a tiskla k retům svým

a k srdci zas a v pláči zvolala:

„Zas bohatou jsem v svojí samotě!“

A rukou vrásky na ní stopujíc

šla dále pouští – lev ji sledoval.