MARIA AEGYPTIACA (VI. Lev promluvil.)

Bouř minula, jen mraky strhané

nad prostorem se prázdným míhaly

jak obrovské a děsné prapory,

jež strhal zápas živlů vzbouřených.

Vzduch tichý byl a večer pomalu

číš zlatou snů svých k zemi ukláněl.

Ta po bouři se tichá stajila

jak skonejší se dítě v kolébce,

jsouc usedavým pláčem znaveno.

Kraj změněn byl, tu nová údolí

dech bouře vryl, tam stará vyplnil,

tu nanes písčin celé pohoří.

Jak pouští dále spěla Marie,

tu karavany trosky uzřela

pol zasypané, těla velbloudů

s lidskými těly v svorném objetí.

Vše mrtvé bylo, vlasy spáleny

i kůže údů, v ústa zpěněná

i v důlky oční písek napadal,

pěsť zaryta v zem byla bezděčně,

šat serván větry vesel míhal se

a třepetal; u sedel velbloudích

dvě láhve plné vody visely,

dál tamburina v písku ležela,

pak něco zbraně. Všecko bez hnutí.

Krok plachý zastavila Marie

a dívala se okem soucitným

na strašlivou tu kořist Samumu.

Leč náhle vzkřikla, jakby uštknuta

zpět ucouvla, tvář kryla dlaněmi

a zase novou hnána smělostí

se nad mrtvoly plaše sklonila.

Ha! je to přelud, je to skutečnost?

I dívala se dlouho, upřeně,

na jednu z mrtvol; na zem poklekla,

ji vzala v náruč, třásla, chvěla jí,

blíž obrátila k sobě obličej

a v svitu luny, která pomalu

nad hlavou její vzplála úplňkem,

ač znetvořené dechem Samumu

a smrti zápasy a úzkostí,

přec poznala ty tahy lahodné

a druhdy milé jí! Ach, to byl on!

On, za nímž spěla v hříchu objetí,

on, s něhož ňader hlavu povznesla,

když vzbudila se v noci orgie

část lepší duše její. To byl on,

jejž milovala celým srdcem svým,

a s láskou ženy, která všecko dá

za obět lásce svojí. To byl on,

ta milá tvář i v smrti spanilá!

Byl ještě mlád, snad mladší docela

než ona! Hle, jak černý jeho vlas

ku skráním padal v skvostných prstencích,

jak nad rtem bledým, nyní zmodralým,

se prvních vousů kmital lehký stín!

Ty sličné tahy ztuhly v úsměvu.

I třásla jím v svém němém zoufalství,

jak mohla tím by jiskru uhaslou

zas roznítiti v požár života;

a když bez hnutí těžká mrtvola

jí svalila se v náruč soucitnou,

tu plakala a pláčem zoufalým

ji chtěla vzkřísit. Sedla do písku,

v klín složila to tělo vychladlé,

a s vytřeštěným zrakem dívala

se v ztuhlou tvář, tak zohavenou teď.

Co myslila? Jak mlha klesnulo

cos opojného na ni, před zrakem

jí táhly všecky noci rozkoše,

jak luzné dívky v tanci veselém

květ na skráni a perly ve vlasech,

a slyšela zas jásot cymbálu,

tluk tamburin a hovory a smích,

a viděla zas číše kypící,

a cítila rtů parné prahnutí,

a ruky stisk a ňader vlnění.

I plakala. Svou mladost viděla:

šla kolem ní, jak nahá bachantka,

jíž v divém tanci břečtan s révovím

byl strhán s údů bujně ztepilých;

ta rovněž plakala. Co nyní jen?

Má všemu odříkat? Má zase zpět

se vrhnouti v ten jícen lákavý,

má pouště stín, jenž na čelo jí pad,

střást s duše své, jak pouze těžký sen?

Vždyť jdeme všickni stejně k zhynutí,

ať po růžích, jež slují rozkoší,

ať po bolesti hloží ostnatém.

Kde zapomnění? Pouze smrt jest mír,

a jedno, kterou branou vejdeme

v říš jejích snů. I naklonila se

a líbala zas v slzách zoufalství

tu mrtvou tvář, a náhle zdálo se,

že mrtvý ret pod jejím retem vzplál,

že opakoval její polibky,

že tuhá ruka rázem oživla

kol jejích boků vinouc prsty své,

jak druhdy v lásky sladkém objetí.

A lásce odříkat? – Ne, nikoli!

Jen milovat!...

V tom přiblížil se lev;

a mračen, přísně zuby vyceniv,

jí na klín tiše lebku položil,

již poušť jí dala ještě před chvílí,

a kterou maně v písek pustila

nad mrtvolu se drahou sklánějíc.

A složiv lebku na klín Marie,

leh k nohoum jejím s děsným zařváním.

A ona? – dlouhý, rozcuchaný vlas,

jímž zastírala miláčkovu tvář,

zpět hodila, své slzy setřela,

a pošinuvši drahou mrtvolu

jak v oné noci tiše s ňader svých,

se zrakem strnulým do myšlenek

se ztrácela. Noc zatím roztáhla

své stíny nad zem, jako velký stan,

zkad pouze lampa luny míhavá

se chvěla matně v mraků přeletu.

Jen z dálky časem dlouhý, smutný řev

se ozýval, snad lačná hyena

se rvala s družkou svojí o kořist.

Hvězd bylo po řídku, poušť nažloutlá

se v dálku táhla ostrým obrysem,

jen vítr bděl a časem zahvízdal,

jsa roven hrobaři, neb jako on

zas vyrovnával hroby, střásaje

s hor navátých v důl sypké písčiny.

A stále u mrtvoly Marie

v svých bděla snech; pol zřela na lebku

a zpola na lva. Zvolna míjel čas.

Šlo k jitru juž, když mračna zmizela.

Chlad svítání táh pouští. Povstala.

Lev, jak by uhod její myšlenku,

jal hrabati se v písku. Hrabal hrob.

Tam uložila kvapně mrtvolu.

Lev pomoh zahrabat. Pak usedla

si opět na hrob soše podobna.

Sem uložila sen své mladosti.

Zas byla klidnou. Zase cítila

svou starou sílu, starou odvahu.

Vše nyní z hrudi svojí vyrvala.

Tam bylo prázdno; mohla slaviti

tam vjezd svůj Nekonečnost. V nový svět

a v nové žití bránu našla teď. –

Teď celá teprv poušti patřila,

poušť majíc v srdci. Čím jí teď byl svět?

čím jeho sny a plaché naděje?

Svět měla v sobě. Dřív než nachová

nad obzor vzplála jitra záplava,

juž vstala k odchodu, klid v mysli své

a v hloubi duše jasnou záři hvězd.