MARIA AEGYPTIACA (VII. Zosimus.)

Juž na poušti let žila čtyřicet.

V ten čas na druhé straně Jordánu

muž objevil se, prostý poustevník,

a vetchý stařec v zraku smrtelných,

však zásluhami velký před Pánem

a odříkání pravdou mohutný.

Co přelétlo mu roků nad hlavou,

sám nevěděl. Dřív mezi lidmi žil

a středem jejich kráčel veliký;

teď v poušti žil, by k věčnosti měl blíž,

a jeho duchu rostly perutě.

Dřív mezi lidmi mračen, truchlivý

stál jako cypřiš v plesu přírody,

jenž o mohylách sní a hřbitovech;

teď na poušti stál jasný, poklidný,

jsa roveň cedru, který zbrázděné

své čelo blesky zvedá k blankytu,

a s důvěrou se dívá v budoucnost

jsa s větry spřátelen. Tak Zosimus.

Cit nesměrný, jenž dřímal v dítěti,

jenž vrhnul muže do života vln,

kde nejdivější vřavou kypěly,

ved starce na poušť. Z klínu Samoty

on chtěl se sklonit srázných do hlubin

nad Nekonečna vlny mlčící,

jsa děcku roven, z klínu matky své

jež nad studně se kloní vroubení

a natahuje ručky po hvězdách,

jež svůdně z hloubi jemu kývají.

On hledal boha. Pravdy nebylo,

jíž neobjal by duchem všestranným.

On viděl lidstvo, jak proud mohutný,

jenž spěje v temno; viděl tisíce,

jak nechají se nésti vlnami

a neptají se „odkud“ ani „kam“?

Leč on se ptal. Šel k zřídlu nazpátek,

sed k člověčenstva první kolébce

a poznal záhy, jedna myšlenka

že v zlaté uzdě třímá oblohu,

hvězd koleje i světů soustavy.

On tušil ji, ač slovem obsáhnout

ji nemohl, i nazval bohem ji;

neb srdce lidské musí modlu mít,

před níž své úcty pálí kadidlo,

a musí stěžeň mít, jejž zachytí,

když v divé bouři vše se řítí v zmar.

On stále hledal. Když spěl pouští sám

a zástupy hvězd uzřel nad sebou,

tu říkal k sobě: „Ejhle, zrcadlem

těm valným světům, velkým, nesměrným

jest lysá moje lebka, proč můj duch,

ač malý jen a tělem obmezen,

by nemoh býti toho zrcadlem,

jenž sterý život budí kolem nás,

jenž před námi byl, jenž v svém rozvoji

by měřiti moh rozlet křídel svých,

vdech v línou hmotu jiskru života?

Hle, jaké lidstva velké určení,

být boha svého zářným zrcadlem!“

A když svá pouta roztrhala bouř,

když živly rovny smečkám dravých fen,

kol zuříce jen zhoubou, zničením

a smrtí hrozily, on klidně stál

a říkal k sobě: „Nač má potřebí

té země bůh? jak zrnko písečné

on setřásti ji může s řízy své;

leč právě v tom jest jeho velikost,

že neučiní toho. Větry jdou

a mračna spějí, člověk myslí dál,

vše bez konce, leč tím jen v pouti své

jest člověk větší jich, že můž se ptát:

kam cesta má? že cíl svůj nejistý

můž vložit na klín valné přírody,

že rozšířit se může v ohromnost

a strhat ona pouta otrocká,

do kterých s Prostorem jej upjal Čas.“

Tak myslil, bádal, tak žil Zosimus.

K té hranici on dospěl myšlenkou,

kam za svým srdcem došla Marie:

on žitím plným stálých obětí,

a ona viny temným bludištěm,

však oba křídlem touhy po pravdě.

Juž dlouhá léta žili na poušti.

On v duši svojí nosil jasnou zář,

cos jako odlesk příštích červánků,

v nichž vztyčí lidstvo myšlenky své chrám;

a ona v srdci zoři západu,

v níž mřely bludy starých století,

by záhy pravda vzlétla fenixem.

Je oba odkojila Samota,

týž osud, jenž je svedl před lety,

zde mezi nimi Jordán položil,

snad by jich srdce lépe uzrála,

by zrak zostřený dálkou bezednou

spíš poznal východ... Léta míjela.