MARIA AEGYPTIACA (VIII. Sen.)

Noc klesla k zemi. Středem pustiny

spěl Zosimus jak vždycky zamyšlen.

Čím jemu tmy? On světlo v duši měl.

I rozhlédl se kolem, uzřel strom,

obrátil k němu kroky umdlené

a v soucitný šer jeho haluzí

na tvrdý peň svou hlavu podepřel,

a usnul tiše, jako na klínu

své matky šťastné dítě usíná.

Sen podivný tu jeho duší spěl:

Byl na lodi, jež mořem bez hrází

se kolébala v slunce paprscích,

ve bílých plachet šperku zářícím

na modrých vlnách labuť báječná.

Den parný byl, loď jela pomalu.

Zpěv lodníků, smích, křik a hovory

se mísily ve lkavé tóny strun,

i cymbál zněl tak bujně, divoce,

a s ním o závod flétna unylá,

a v jejich souzvuk jako hlučný smích

pad rolniček ples zvučným cinkáním.

A na palubě jaký shon a rej!

Muž každý vznášel v ruce plnou číš

a tamburinu žena nad hlavou.

I bylo vše jak v časech antických,

když Dionýs spěl v maenad průvodu,

na pouti svojí roznášeje kol

kmen révy a s ním ples a veselí.

A divý vír se stále zaplítal

a šíleněji zněl jek cymbálů,

až překypěly vína poháry

i číše smyslů. Jaká orgie

před tváří nebes v slunce glorii,

zde v prostřed oceánu! Zdálo se,

jak naposledy staré pohanství

by pádu svého děsnou výčitku

v tvář nebi vrhlo v smíchu šílenství!

A tento olymp měl svou Venuši.

Hle, prostovlasá v ruce plnou číš

se míhá všady, duše orgie,

šat v tanci spad jí dávno s ramenou,

zrak divým ohněm teskně plápolá!

Kde zjeví se, tam utajený smích

zas k nebi smělým tryskne paprskem,

kde zjeví se, tam noha umdlená

zas v smělejší skok svaly napíná,

ret hledá ret, kol boků těsněji

se ruce pnou a novým požárem

se vznítí oči! Kdo jest žena ta?

Jak spanilá jest ve svém neladu!

Ten skvostný vlas! ten úběl ramenou!

ta vlhká něha očí kouzelných!

jak odolati jim? A znova zas

zní hudby ples a číše přetéká.

V tom zatmělo se nebe. Z hlubin vod

se vztyčil náhle černotmavý mrak;

rost jako hydra báje, obrovská

na všecky strany rozpjav ramena.

Juž slunce zhltil jícen šklebivý,

juž divou smečku větrů rozpoutal,

a v plesu ryk a hudby zvučný smích

vpad náhle táhlým hromu duněním.

Ó jaký zmatek! Číše vypadly

všem rázem z rukou, spilý kapitán

a mužstvo spilé, ženy úzkostí

teď úpěly jak dříve rozkoší.

A vítr hvízdal, jak by se jim smál,

chyt koráb jako míč, jej k nebi vrh,

jím zatočil a hodil v prohlubeň,

kde vlna vlně podávala jej.

Strach dotknul všech se prstem ledovým

a probudil je. „Běda, běda nám,

hněv bohů vzbuzen nyní zničí nás!

Čím smíříme jej? Koho za obět

svých hříchů vrhnem v moře vzbouřené?

Hle, Marie, již zovou hříšnicí!

S ní do moře! a my jsme spaseni!“

A všecko teď se k ženě hrnulo,

jež před chvílí jim byla královnou

a duší plesu. „Rychle v moře s ní!“

A divá smečka plavců surových

již na ubohou ženu vrhla se,

ten šat jí rval, ten vlasem nádherným

pěst ovinuv si lodí smýkal ji

ku kraji paluby, a ve slzách

zrak obrácený k hněvným nebesům

pod rukami té chátry zběsilé

se chvějíc strachem, polonahá skor,

nad propastí juž stála Marie.

Jen okamžik... V tom náhle v bouře ruch

a ve křik plavců nad hrom silnější

hlas mocný zazněl: „Stůjte! Nazpátek!“

V tom hlasu bylo cos velkého

a strašného. Jak bleskem dotknuto

vše ucouvlo a obrátilo tvář,

zkad zazněl hlas ten. Mezi plachtami

stál přísný stařec; dlouhý, šedý vlas

ve stříbro vousů splýval v prsténcích,

šat řásnatý kryl údy ztepilé,

zrak blesky metal, tichý, veliký

stál v ruchu bouře, mračno za sebou.

„Zpět, ani krokem dál!“ tak poznovu

do huku vln a větrů zahřímal.

„Ta žena patří Bohu! Pouze vlas

kdo na čele jí zkřiví rouhavě,

v soud boha propad, jehož sluhou jsem.

Leč víře vaší bych moh křídla dát,

tož jmenem toho, jenž kdys před věky

od země spousty vody rozdělil,

já velím tobě, bouři, utichni!

ty větře, stůj! ty vlno, pokoř se

a poslušně jak dříve koráb nes!“

A bouře stichla, blesky zhasnuly.

Jen poslední z nich starci u skrání

jak aureola zaplál nádherná.

Vše udiveno k němu spěchalo,

mu žehnajíc, a šatů jeho lem

kdo políbit moh, šťastným cítil se.

U nohou jeho v slzách vděčnosti

tvář pozvédala k němu Marie.

On zvedl ji a v čelo políbil

a hlasem tichým vážně pravil k ní:

„Vstaň, dcero má, a jdi a nehřeš víc!“

A mořem tiše dále spěla loď.

Kmet vzbudil se. – Sáh rukou na čelo,

jak vzpomínal by. „Ano,“ zašeptal,

„tak stalo se; juž asi padesát

let od té doby prchlo k věčnosti.

Leč z hloubky duše mojí proč jen vstal

ten obraz, jejž jsem dávno zapomněl?“

A usnul zase. Ale nesnil víc,

jen cítil, že mu cosi pomalu

do tváře dýchá... Oči otevřel

a zachvěl se, neb starý, velký lev

svou nad ním hlavu skláněl nádhernou,

a vida, že se vzbudil Zosimus,

jal řváti se, a stranou uskočil

a v běh se dal, a zastavil se zas,

jak Zosima by lákal za sebou.

A tento šel, neb tajný, vnitřní hlas

mu velel jít. Lev pouští vedl jej

až k Jordánu. Zde našel mělký brod.

Pak dále chvátal. Šli tak celý den,

až v sklonu slunce v dáli kynula

jim stará sfinx a palem vrcholy

a zbytky zdí. – Lev zmizel za sfingou.