Maria u hrobu.

Z dálných vrchu poletoval van

sladký, tichý;

vanul od hor Libanonských cestou dlouhou,

temeno Golgoty svál,

stopy hrozné zavál kruté msty,

která rozbouřila včera Judeu.

Z dálných vrchů doletoval van

sladký, tichý;

vanul v hloubi tajuplné, bájné, lepé

zahrady, přikryté tmou.

Zvolna vyšla luna jako duch

mezi košatými cedry smutnými.

V tmavé hloubi dumající vrch

šerý, tichý;

skála malá zasazena jako démant

v mechovou, líbeznou stráň.

Malý otvor k hrobu vede jen,

kámen přivalený hlídán žoldnéři.

V šumot vánku pozalétl hlas

sladký, tichý,

bílých, něžných holubiček; snivě vanul,

žoldnéře přemohl sen!

Vánek větru, pění, tvrdý sen:

báje třepotala tmavou zahradou.

Z dáli šustil utajený krok

jemný, tichý;

sladký šelest libozvučné chůze volné:

tajemné vtělení šlo

slastné, svaté lásky z dáli blíž.

Hudbou lahodivou pěli holoubci.

Bájivý, zářný, nevýslovný zjev!

Sladký, tichý!

Záře luny setkávala jemnou mlhu,

halila, zlatila zjev.

Věčně něžnou lásku, němý bol

jevil ozářený, svatý obličej.

Jemně strachem zaklepala v hrob.

Sladce, tiše

duněl kámen tajuplnou bájí, smutnou:

zvěčněny bolesti v ní,

které nesla Matka v srdci svém.

Jemně nachýlila ucho ku skále.

Tlouklo srdce! Třepotavý dech

sladký, tichý

splýval v kámen skrývající svaté Tělo.

Vášnivý výkřik zněl:

láska, naděj, pýcha, všecko pryč!

Srdce pukající tiskla ku skále.

Ticho kolem tajuplné. Dech

sladký, tichý

vanul z hrobu kamenného v ucho Matky.

Umlkla, slouchala teď!

Divně vábný vanul z hrobu hlas,

plně zoufající srdce pokojem.

Mluva božská, neslyšená však,

sladce, tiše

nesla svatou, divotvornou něhu výše.

Jásavý zašuměl ples,

jako výkřik náhlé rozkoše!

Pěla nekonečnou hymnu příroda.

Z dalekých vrchů doletoval van

sladký, tichý;

vanul v hloubi tajuplné, bájné, lepé

zahrady, přikryté tmou.

Zavál jemné kroky šťastné Té,

která živoucího Syna slyšela.