Maria u hrobu.

Chléb bolesti šli lámat věrní Páně

do sirotného v městě večeřadla.

Zpět Maria se vlažnou nocí kradla,

k svých pokladů jak duch se vrací schráně.

Zde na hrob bledé položila skráně.

Krev při pohřbu jen krůpějí kam padla,

již hnědá tráva sedmikrásou zmladla,

a petrklíč bok otevírá stráně.

Dech proudí z hrobu, živý dech a zdravý,

jak země dýchá, jarní den kdy zočí, –

a s pole skřivan vzlétl ponad hlavy.

A ona čeká, – touhou trne nitro, –

až nad horou si slunko třikrát skočí

a rozhoří se velkonoční jitro...