MARIA „VÍTĚZNÁ“

Slzy už v tváři dořinuly,

úsměvu vzkveť v ní červánek;

neb ten, jenž se jí v náruč tulí,

je sama zář a krásy vděk.

Kde byla rána, nach je skvoucí,

kde trn byl, aureola je,

a bok je jako výheň žhoucí,

co tělo květ je lilie.

Ret opět usmívá se sladce,

řeč jeho jak je líbezná;

ó jak je „Dolorose – matce“,

teď jak se cítí „Vítězná“!

Jak bezpečna je po bolesti

mateřská její naděje,

tak cítit, všecko její štěstí

že navždy nesmrtelné je!

A srdce její, zvyklé vzlykat,

když v Synu ztrácelo už vše,

ach, v jaké asi „Magnifikat“

zplesalo v loktech Ježíše!