MARIA Z MAGDALY.

Ať zvoní cimbály a kastagnety

na ňadrech prudce dmoucích amulety,

když krok se vlní v tanci nestálý;

však mezi všemi, jež se v letu druží,

v tom víru hvězd, v tom věnci žhavých růží

je nejkrásnější Marja z Magdaly.

Jak gazelí je štíhlé tělo její,

jak lístky růžové ji nožky spějí

a vínem krve tvář se rozpálí;

jak paprsky se mihnou prsty bílé,

když v bubínek si bije v žáru síle

ta nejkrásnější, Marja z Magdaly.

Ó její oko bleskem vášní hraje

a její lokte jsou jak sladké ráje,

když k rozkoším tě svůdným pozvaly;

hoj, není věru v celém Israeli

nad božský zjev a půvab více skvělý,

dím směle, naší Marje z Magdaly.

Však rci, proč v smutku sedíš zadumána,

dnes hostí zástup sotva směstná brána

a večeřadlo tvoje zahálí!

proč neoděješ v perly nahou šíji,

kam Saduceů rty se lačné vpijí –

proč netančí dnes Marja z Magdaly!

Je vlahá noc dnes, hvězdy snivě hoří,

je tichá noc, loď kolébá se v moři,

kam po vlnách ty patříš do dáli;

toť luny pruh, jenž blíž se k břehu snuje,

ó jaký čar tě náhle zachvacuje,

proč třeštíš oko, Marja z Magdaly!

Snad, možná, je to prorok z Nazareta!

znáť činit zázraky prý nad svá léta,

však dnešní rozkoš nám tu nezkalí.

Své zdvihni závoje a roztoč ruče

vlas zlatý v kole, až mdlá do náruče

nám klesneš sladce, Marja z Magdaly!

Och, jak se třeseš, jak tvé hoří tváře,

hle. Ježíš k břehu stoupá plný záře,

a kroky jeho v poušť se zabraly.

Kam řítíš se? on zhrdá hříšnicemi!

juž zmizel světlý mezi lilijemi,

ó vrať se, vrať se, Marja z Magdaly!

Je marný běh tvůj, marná tvoje snaha,

je kát se pozdě, sem pojď a číš blaha

zas přihni lačně na ret zoufalý!

Nám chtivé zraky podlily se krví

a každý touží vášni tvé být prvý,

tví otroci jsme, Marja z Magdaly!

Hoj, zvoní cimbály a kastagnety,

na ňadrech dmoucích sladké amulety

a krok se vlní v tanci nestálý;

až k ránu, zbičováni vášní hříchu,

tví půjdou hosti ctnosti líčit pýchu,

kde budeš, budeš, Marja z Magdaly!

Až umlknou i síně zámku tvého,

se vnoří v ticho rána bolestného

a klid dne vtáhne vedrem ospalý,

zda najdeš zjev ten, jenž ti zmizel němý

v té slavné noci mezi lilijemi,

Ježíše svého, Marja z Magdaly!

Hle, slzy tvojí cestou v poušti září,

tvá obět hořká, jako na oltáři

i vzdechů těžkých na tisíce ech

teď v slunce žáru pozvolna se hnuly

jak vonné dýmy zlatých z thuribulí

a ztrácejí se v bílých výsostech!