MARIA ZPÍVÁ... (I.)

Umlkli pastýři, na sněžnou tiš

se snesla noc. Já blahořečím jí,

neb mým jsi, synáčku můj, jen když spíš.

Tu tlukot mého srdce umlká

i píseň smutku, kterou vítr lká.

A s nebe jasně plane hvězda tvá.

Tu hvězdu ve svých snech jsem vídala,

jak zvěstuje mi zázrak, příchod tvůj! –

Jsem na světě, bych sny tvé hlídala,

bys odpočinout mohl, synku můj,

než k lidem s láskou svou se přiblížíš

a skutkem bude, o čem dosud sníš.

Mám srdce ženy jen. Tvůj slyšíc smích,

nemyslím na velkost tvých poslání

a malého tě vidí v loktech svých

tvá matka, když se k tobě naklání.

S úzkostí střežím zázračný tvůj sen

a chvěji se. Mám srdce ženy jen.