MARIANSKÁ LEGENDA.

Panenka bílá

k nebi kráčela,

cestičku jasnou

slzou smáčela.

Na brány nebes

tiše ťukala;

ťukala tiše,

vroucně volala:

„Otevřete se,

brány nebes hned,

vydejte spásu,

hyne všechen svět.“

Panenko, nelze

nám se otvírat,

leč ty bys chtěla

Máť se Boží stát.

„Nemohu být já

Boží rodičkou,

jsemť jenom Jesse

dcerou chudičkou.“

Pokora tvoje,

víc než majestát,

jen ty se můžeš

Matkou Boží stát.

„Nemohu, ach, já

Matkou Boží být,

čistotou srdce

chci ho věrně ctít.“

Čistota dražší

nežli nebes klín,

ty jeho matkou,

Bůh tvůj bude syn.

„Panenství pečeť

na mém srdci tkví,

nesmím já přijmout

Boží mateřství.“

Panenskou matkou

syn tvůj chce tě mít,

jenom tak může

lidstvo vykoupit.

Panenka klekla

u bran na zemi,

vydychla rdíc se:

„Tedy staň se mi!“

Jdou brány z kořen

a v nich Boží syn,

nejsladší Ježíš,

synek Mariin:

„Navrať se, Máti,

navrať, kde tvá zem,

já její spása,

nes mě pod srdcem!“