MARIANSKÁ LEGENDA.

Ó, Panno Maria,

jdou roky pozvolna... Už tři sta tomu let,

co’s prvně slyšela, jak prosba k Tobě zněla,

co’s prvně pohleděla v bídný český svět,

ó, Panno nejsvětější, co jsi vyslyšela...

Tak staré tradice, jež chrámům daly vznik

a vroucně slavily Tě, krásnou pověst znají:

Byl zbožný karmelitán, pater Dominik,

muž ctný a nadšený, jenž askesí spěl k ráji,

jenž cílem tužeb svých měl svatý jenom Řím

a sníval horoucně, že ruka jeho kdysi

jak boží bude prst, jenž bičem plamenným

šik zbije kacířův a cestu prorazí si

v kraj příští lepšího... Ten v Strakonicích kdes

shléd’ ve zámecké kapli v špíně obraz starý

a sotva na světlo jej chvějnou rukou vznes’

a blíže pozoroval stlívající cáry,

děs vnikl v kosti jeho, duše chvěla se,

neb zřejmě pozoroval v hrozném úžase,

že kacířská dlaň strašný spáchala zde čin.

Vždyť zraky vypíchány měla Matka naše

a svatý pěstoun s ní, ba také boží Syn

nes’ na svém obličeji rány od palaše.

Vzlyk velký ze hlubin se Dominiku dral

a s pláčem obraz myl a líbal jeho rány,

a k bohu modlil se, by zločin potrestal,

by metlou železnou ty tresty byly psány...

A týdny míjely a přišel listopad.

Jak hradba mohutná zeď bílé mlhy visí

a holou krajinou jde zachmuřený chlad.

A v jednom takovém dni o polednách kdysi

křik zavzněl k boji, Bílé Hory pláň

se zahemžila rázem, zaduněla davy,

jak strašná vichřice se sterá mihla zbraň

a řítila se k předu lidské do záplavy,

krev chtěla, jenom krev, jen teplou lidskou krev,

a zbraní řinčení a výstřely a ržání

v té chvíli rozvášnění příšerný jak zpěv

všech duši omámilo v divém rozpoutání.

Křik hesel chvěl se z tlumu, zmlkal na chvíli

a opět pozvedal se, bouřně vítězící,

jak dvojí povodeň se proudy srazily,

zde zbojní rebelli, tam věrní katolíci.

Slyš, s retů kacířských křik vítězný se zdvih’!

A katolíků šiky, v čele obraz svatý

kde ze Strakonic nosil karmelitán mnich,

se zaviklaly již a hrůzou byly jaty,

a nad hlavou jim šuměl chmurným křídlem Děs,

jenž v srdce kloval prudce, bušil ve hlubiny...

A v této těžké chvíli vzhůru obraz vznes’

mnich Dominik a vykřik’ ubledlý a siný:

„Bůh s námi jest, ó, stůjte! Matka boží v prach

dnes nepřítele zdrtí, pomstí hanu svoji!“

A sotva k nebi vzhlédl vroucích v modlitbách,

v tom zázrak stal se náhle... Z všad se zjevy rojí

a po bok císařským se staví žoldáci,

jež jenom kacíř vidí, do dáli i šíře

voj přeludů se šine, jak bouř burácí,

jak mračno obrovské se řítí na kacíře...

Tu Děs, pták obrovský, svou černou peruť zved’

a ranou nesmírnou bil v protestantů řady,

že rázem divoce proud rozptýlených čet

se valil prostranstvím, hnal bez vůdců se všady,

spěl ku Praze jak voda, jež se rozlije,

však těžké tříštily jej katolíků rány,

jimž vítězně se tyčil Panny Marie

ten obraz ze Strakonic, vetchý, rozsekaný...

Tak slavně zvítězil v den onen katolík.

Zem’ krví nasákla a padlými se tměla,

i vzdorný Moravanů vykrvácel šik

jak žertva obrovská a kacíř zbit byl zcela, –

tak obraz znectěný a každá jizva v něm

ne jednou, stonásobně byla nyní mstěna,

a mrtvých hekatomby, padlí pod mečem,

tmy těžkých žalářů, zem’ mdlá a ujařmená,

stesk hořký vyhnanství, ryk pustých dragonád,

lid bídný, otupený, duše v pouto spjatá

a národ zlomený – to vše chtěl věčný řád,

by přece usmířena byla Panna svatá...

A caesar vídeňský jí v Maria Cell nes

dík vřelý, pokorný, že hydra zbita leží,

a v slavné radosti hřměl jásot do nebes,

jímž svatý otec hlásal se všech římských věží,

že pomstila se Panna, zbojné rebelly

že ohněm zdrtila a krví, ocelí,

že metlou železnou teď splácejí se rány

Marie Panny...

...Ó, Panno Maria, jak lže báj surová!

Ne, nikdy nebyla to pravice tvá bílá,

jež vnesla v zemi naši smutek hřbitova,

jež v hroznou tragedii frašku proměnila,

Tvůj sladký, laskavý to nemoh’ býti zor,

jímž výheň zahořela v celé zemi žhavá,

jenž ve prach pokořil ten směšný panský vzdor

a s ním i širé davy zlomil do krvava –

vždyť z naší půdy, z nás ty rostou kořeny!

Ach, byli herci chabí, neschopni, by hráli

děj slavný epopeje, velký, vznícený,

a byla mstivost bídná, jež se ráda halí

v šat nadpozemský, aby skryla vřed – –

nu, legenda pak přijde pobožného slohu

a na vši lidskou podlost věší naposled

tituly bohů...