Marie Antoinette v Trianonu.

U jezírka, v nějž obraz parku splývá,

ze skalin umělých kde zdroj je slyšet lkát,

v travinách zrosených, hle, víska snivá

jak idyla se chodci v oči dívá...

V ní královna již nebude si hrát!

Jak nymfa v hradě bílém uvězněná,

by kralovala dvorným plesům, hostinám,

ze síní prchnout touží rozteskněna,

etiket tuhým mravem znechucena,

ždá odběhnout k svým hebkým lučinám,

kde staré buky v dumách šepotají,

kde luny svitem otvírá se lásky květ,

kde víly s pastýři si v tanci hrají –

tak ve svůj Trianon za krásných slunných let

vždy ráda šla Marie Antoinette.

Tam statek útulný vstříc mile kynul,

luk zelení se potok hbitě vinul

a proudem křišťálným hnal něžný, veský mlýn,

v té féerii duch sobě odpočinul,

v tom šeru křovin odlét chmury stín.

Ó, vůně parku prozlacená září!

Ó, sladká chvíle travin na polštáři,

kdy volná hruď luk oddech ssaje z hluboka!...

Tak starobně se domky drobné tváří,

na zdích je mech a réva divoká.

Pod stříškou chaty boudoir se tají

– ó, dosud vlá tu intimnosť těch zašlých chvil! –

u rybárny se kachny kolébají,

než skutečností zdá se vše spíš bájí

neb sídlem rozmarným laškovných vil.

Zde nehrozila nuda etikety

ni řády formalit a ceremonií –

zde romancí se rozzvučely rety,

a ručka bílá trhala si květy,

jichž hvězdy v lukách Vesna rozvijí.

Ovečky sněžné pastýř tady pásal,

ve vzácném houští slavík z jara jásal

své písně míse do selanek Berquina,

květ stromů pel svůj na paruky střásal

a verši hlaholila ozvěna.

Tak krásná královna si mile hrála:

ve stáji dívala se na krav dojení,

neb u svých stád ve snivé dumě stála,

v stříbrných vodách rybky lovívala,

k selankám krále zvala v nadšení.

A mezitím co u vod jasných klínu,

u něžných chaloupek, ve vonném stínu

ta sličná pastýřka tu skrytě sedala –

lid velký, chmurný chystal guillotinu,

ta jako příšera se zvedala,

a zatím co se hrály bergerie

pří písni pastýře a žertu panoše,

kdos děsný, plný hrůzné poesie,

již připravoval akty tragedie

a hlavy počítal již do koše.