Marie Vítězná.

V polní stan svůj Maxmilián v radu

velitelů sezval pestrou řadu.

Půlnoc dávno přešla; vůdců čela

cíle porad ještě nedospěla;

vyčkat čas, či v pevná Čechů místa

útočiti – kde tu výhra jista?

Avšak náhle zahřměl v šum a vádu

Domenico – generál on řádu –

stavě před užaslé vůdců hledy

obraz, jevící ruk zlobných sledy:

Když tam ze Strakonic nepřátelé

s hojným plenem prchli před námi,

obraz tento v kapli osamělé

nalezl jsem mezi troskami.

Božský vděk, jejž kdysi lásky žárem

štětec vdechl v tahy souměrné,

luza kacířská svým dravčím spárem

zohyzdila v rysy příšerné.

Tam, kde dříve v Panny svatém líci

láskyplných očí zářil vděk,

dva jen důlky, truchlivě se tmící,

pozůstavil ďábelský jich vztek.

A co svatou hrůzou, tajným strachem

nad malbou má duše trnula,

náhle z rámce, divným záříc nachem,

přede mnou máť boží stanula,

paprsk slunce, meč plamenný v ruce,

pod čelem však dutý, prázdný zor:

„S tímto hanby znakem, v trpké muce,

vojsku svému budu za prapor.

Až meč váš se nepřátelskou krví

zarumění v děsnou odvetu,

bez štětce mé tváře soulad prvý

obnoví se v plném rozkvětu.“

Nuže k útoku máť boží kyne,

v obrazu tom tajně přítomná;

v proudech krve pýcha vrahů zhyne,

smyta bude vina ohromná!

Ztichnul kněz; jen oko mluví leskem

bouř jak v dáli pozdním ještě bleskem.

Rada skončena; tu na obzoru

koule vzlétla, v Bílou bijíc horu.

A než hvězdy vzešly na blankytě,

divem navrácen hled svatý zřel

z líce matky boží, v jarém třpytě,

na zkázu a hanbu nepřátel.