MARIE WILTOVA.

Kus lokálky... Jen jeden článek,

jichž v ploše žurnálových stránek

se denně řetěz mihotá...

Už všední je a otřepaná

ta slední zoufanlivá rána,

jíž vyzní, mocí zpřetrhaná

ta vetchá struna života!

Bizarrní fraška, tragedie,

jež Osud vytrvale vije

před tváří svého publika,

by dnes je ještě jala plně,

musí se rovnat hrozné vlně,

být sestrojena důmyslně

s vší vervou toho básníka!

Nuž, báseň byla podařena:

Zde neforemná tlustá žena

svou roli odehrála již;

rty vadnoucí si přihnout chtěly

tam ještě pohár lásky vřelý,

kde zavírá se život celý

a myslí na kostel a kříž!

A intressantní moment ještě:

Ten život spěl pod proudy deště

to kytic, věnců, vavřínů –

jak pěkný pendant Osud tvoří

ku dramě, kdy v Lesbickém moři

plout nechal (též po lásky hoři)

antickou hlavu Saphinu! – – –

To světu stačí, jde se dále

jak od truchlohry dokonalé

v denního žití peřeje,

a čeká v touze nenasytné,

kde zdarma nová hra se skytne,

jež na pár chvil zas zájem chytne

a svadlým nervem zachvěje...

Já stál jsem tehdy v lidí vřavě,

jež tlačila se nedočkavě

ku zohavené mrtvole;

jí neviděl jsem; já měl dosti

těch hluchých řečí banálnosti,

úsudků plných lhostejnosti

a vtipů drzé svévole.

Tu vzpomínal jsem na tu chvíli,

kdy ona v lesku slávy, síly

přen plným domem zpívala!

Z té ženy s nízkým plochým čelem

s vídeňské zelenářky tělem

genius zářil v lesku skvělém

a božská velkost splývala!

To bylo v „Aidě“. Žhavé chvění,

opojné jakés rozčilení

rozlito bylo divadlem:

zde oči jenom poslouchaly,

zde nervy strunami se zdály,

v něž její tony dopadaly

a znovu hřměly v nitru tvém.

A ona zpívala a hrála...

Ta celá duše její tála

v ton vítězný a vířící...

ne, nehrála, to ona žila,

vše trpěla, vše procítila –

vždyť tenkrát sprcha slzí lila

se zřetelně jí po lící...

A jaký život ležel za ní?..

Nevlídné mládí, namahání

a úděl chudé dívčiny:

ta jednotvárná práce všední,

jež plouží se tak od dne ke dni

ta resignace, s kterou bědní

zří tupě v příští hodiny.

Pak vdala se. Muž s postavením

(– partie dobrá, – běžným rčením)

se ráčil nad ní smilovat;

byl sňatek to, jak zvyk je lidu:

ty odeženeš od mně bídu,

já budu sloužit tvému klidu,

o kuchyň, prádlo pečovat.

Tak mohla jít tou cestou žíti,

jak jiných sta jí zříme jíti:

v svém malém kroužku vážena,

ctít příbuzné, mít známé dámy,

pár dětí, boje se služkami,

pak hrát si s vnuky, se vnučkami –

a žití plavba skončena.

Však v těžkopádné duši její

se zvolna touhy probouzejí

a větší, vyšší, smělejší,

a v srdci, v němž jen stíny žijí,

teď tony rodí se a bijí

a slívají se v melodií

nad lesní orkán bouřnější.

A naslouchala hlasu tomu

a poslechla. A s bohem domu

i muži dala bez žele.

A zdálo se jí v okamihu,

že střásla jakous kletbu, tíhu,

že teď otvírá žití knihu

a že v ní našla účele.

A žila, žila... Všecka práva,

jež příroda nám lidem dává,

svým bohům dala na oltář;

den nebyl pro ni; ožívala,

až v šatně, kde se oblékala,

a žila, na prknech když stála,

stopena v sterých světel zář.

A žila, žila... Světem dálným

se nese letem triumfálným

a vše jí leží u nohou:

titule, skvosty, sláva, jmění

i kritik zbožné zanícení –

vše, čím se platí za umění

pod touto modrou oblohou.

A pak... Kus staré theorie,

jež u tragiků řeckých žije,

se na ni náhle navíjí:

když božstvo pozemským se stává,

vždy křehkou schránku na se brává,

však když svůj úkol dokonává,

tu schránku Fatum rozbíjí...

Tak po letech jí tucha bolná

znát dává, že vše mizí zvolna,

hlas, léta, život, vavříny –

tu v těžkopádné duši její

se potlačené touhy chvějí

a srdce hrobu u veřejí

svůj žádá román povinný...

Jak hořce asi rozhlédla se

po zašlém, takhle žitém čase,

jakou as struskou bezcennou

jí byly pocty, velkost, sláva,

ta náhrada, již božství dává

za odřeknutá srdce práva,

za mladosť šumně ztracenou!

Ne, nedopadlo její tělo

na kámen dvorku; ono hřmělo

ve vyčítavém chropotu

kams jinam. Ku geniu svému

a k tomu božství ukrutnému,

své slávě klnulo a jemu

a nežitému životu.