Marie.

Té dívce krásné lící ubledlých,

již často vídám v prázdnu chvílí svých

– já vím, proč zřídka sídlí na rtu smích,

i proč tak často o samotě snívá...

Vím, proč se ve snách ke mne vrací zas

ten její bujný, hnědě zlatý vlas,

i milý, tichý, chvějící se hlas,

jenž něhou svou až v duši se mi vrývá...

A to jen nevím – proč ten její hled,

když dlívám s ní, vždy mrazí mne jak led,

a u srdce proč bolest cítím hned –

jak postihnu, že na mne se jím dívá!