MARIETTE.

Bylo jí patnáct let a zářné oči měla,

v nichž zrcadlil se celý boží svět,

a vzdorných vlasů chumle kol bílého čela

a jméno její – Mariette.

Já cizinec a Malgache dokonalý

slov francouzských jsem uměl sotva pět.

My verbum aimer spolu časovali,

s mou malou, smavou Mariette.

Když přednáška ji trochu unavila,

na prsa má jí sklesla hlava zpět

a v milenku se divem proměnila

můj profesor, má Mariette.

A divoce jak líbat jsem ji uměl,

park Lucemburský moh’ by vyprávět...

Ve stínu platanů, kam Boul’ Mich’ z dálky šuměl...

Viď, že jsem uměl, Mariette?

Fontána Médicis nás jednou upoutala.

Dva nazí milenci. „Pas chic, ça, plutôt bête!“

A očka zakryla a studem zčervenala

má cudná, bílá Mariette.

Já býval bohém vlasatý a chudý,

a k restaurantům chodil vůni večeřet.

Leč potom za dessert já líbal ret tvůj rudý,

má černobrvá Mariette!

Za dva sous tabák v pipku svoji krátkou –

leč sám pan president mi mohl závidět,

když kolem Senátu jsem pyšně ved’ svou sladkou

a rozpustilou Mariette!

Teď hoši časují a pedant dokonalý

v katalog píšu: Dvě, tři, čtyři, pět...

Oh, když my spolu aimer časovali,

má malá, sladká Mariette!