MARII.

Genie! má lyra s chvěním se ti blíží.

Tebou se mi nitro k lásce probudilo;

oko tvé v mém žití jaro vykouzlilo,

a to jaro vděčně za tebou pohlíží.

Ovšem že jen blesk zpomínky duší kříží,

ano se mi jaro v Saharu změnilo...

však to místo, jež ti zasvěceno bylo,

ještě poznáš, tvůj-li zrak se k němu sníží.

Marie! srdce mé se zpomínek těch bojí!

odpusť, že tu stavím pomník lásce tvojí –

vždyť jen písní mou co pouhý sen prochvívá.

Ač můj smutek pro ni píseň neukojí,

přec ji k životu teď naposled vyzývá –

v rakvi ňader ana zbožně odpočívá.