Marii. (I.)

V mé duše hloubi dřímá melodie

tak jemná, tichá, měsíčná a snivá,

jak labutě zpěv, když se večer stmívá

a žalným stonem vlna v rákos bije.

A když má hlava v ňadra Tvá se skryje,

Tvým okem duch můj na věčnost se dívá,

tu píseň zní a ton za tonem splývá,

a duše má v nich jásá, mře a žije!

To smrti předtucha! – a zní tak jemně,

jak pták by zpíval žloutnoucímu stromu

před odletem svým k jihu v zimní době. –

Ty darmo skláníš krásnou hlavu ke mně;

věř, ani věčnost nemá času k tomu,

co, Marie má, rád bych svěřil Tobě!