Marii. (II.)

Juž velký měsíc nad vodami vstává

a hravé vlny lesklou čechrá dlaní,

s ním kněžna noc se k spící zemi sklání,

jak k prsům mým Tvá čarokrásná hlava.

Té noci stín – to kadeř Tvoje tmavá,

a retů nach – červánků zlaté plání,

a očí lesk – hvězd nočních usmívání,

ba čelo Tvé i luně bělost dává.

A co tušíme v sladké vůni květů,

co zvučí ve vln šumu lichotivém,

čím k srdci mluví kouzlo hvězdných světů:

Vše v objímání v jeden souzvuk splývá

ve očí Tvojich čarolesku snivém,

když na mém retu Tvůj ret odpočívá.