Marii. (IV.)

Z těch květů, které v hloubi duše bují

a láskou Tvou mi na věnce jsou dány,

z těch jisker, které Tebou rozsypány

jak hvězdy temnem žití mého plují;

z těch čarovných snů, jež mne obletují

ztracených rájů klenouce mi brány,

z těch dozvuků tišících moje rány

poslední píseň Tobě obětuji!

Ó líbej, líbej čelo moje v taji,

vždyť co jen dozní tento nápěv smutný,

se rety naše více neshledají!

Tak v malé písni velké boly plají,

tak zářný lotos vroubí Ganges rmutný,

a kol polibků lásky slzy hrají...