Marii Konopnické r. 1902.

Po léta zní tvůj kouzelný zpěv sladký

a rád jsem vždycky naslouchal mu z dáli,

ať z Fiesole vánky kol něj vály,

ať v Polsku, k domovině tihnul zpátky!

Má děcka přítulnost a něhu matky,

má Polky zrak, jejž v úsměvu pláč kalí,

když cítí, mamince co udělali,

a čím v to málem je ten život krátký!

Od pokácených číší hodokvasu,

kde Plato s žáky rozebíral krásu,

v zem Dantovu, kde „si“ tak sladce zpívá,

vše zpět tě neslo domů, vždy jen domů

a píseň tvá v třesk štítu a hluk hromu

zní echem vlasti, filomela snivá...