MARII.

Den zapad’ za hory v mlhavou dáli

zdlouha, tak zdlouha a zvolna,

hvězdy jen mlhami nahoře vzplály,

v hlavě jen vzpomínka bolná.

Večer své stíny házel kol plaše

a křídlem tmavým vše halil –

nevím proč, vzpomněl jsem na žití naše

a zrak se maně mi zalil.

V hlavě to hučelo, sténalo, lkalo,

staré své cítil jsem hoře

a z té tmy před okem pojednou vstalo

nesmírné, daleké moře.

Hučely divoké, nezkrotné vlny,

stále víc vzrůstal jich příval

a já těch teskných vzpomínek plný

sám a sám do nich se díval.

Sám a sám, opuštěn, utýrán všemi

slyšel jsem, bouře jak vzrůstá,

a já v noc volat chtěl – a byl jsem němý,

bolest mi sevřela ústa.

Sám a sám, na vlnách, na dálné pláni

bez konce, na moři širém

chvěl jsem se, myšlénky letěly skrání

a loď má zbouřeným vírem.

A já jsem vzpomínal na žití celé

a na to ztracené mládí...

a jak ty vzpomínky plály mi v čele,

dál loďka bez cíle pádí.

Dál a dál, bez konce, do noci šeré,

dál a dál... hlava už šílí

a jak to moře v loďku mi pere,

v dáli bod spatřil jsem bílý.

A já jen na srdce přitisk’ jsem dlaně,

jak mi tam bouřilo prudce,

a nocí hlubokou, dalekou maně

práznem své rozpjal jsem ruce.

A já jsem zavolal nocí tou temnou,

leč z těch vln hlas můj zněl zpátky

a jen noc hluboká slyšela se mnou

ze všeho jenom vzdech krátký.

Leč bouř ať burácí, loďka ať dme se,

z mraků nechť tmí se i blýská,

přece, oh přece jen v šíleném plese

cíl svůj už pozdravím z blízka.

Ah ano, blíží se... vlnami štvána

jak má loď kyne mi jiná

a tam kdos proti mně do noci z rána

bělostné ruce své spíná.

Krásná a tajemná, podej mi obě,

neznámá, krásná, buď zdráva!

Podej mi ruku svou. – Ale v té době

šílená, divoká vřava –

A vlna zkypělá, vzteklá a hřmící

loď moji rozbila náhle...

jen ještě mihnutí drahých těch lící

a pusté vzkřiknutí táhlé –

A kol noc hluboká, tmavá a teskná,

mhou už jen v dáli se zříme,

jen z mraků měsíc plá, mořem se leskna

a v dáli z hluboka hříme...