MARII!

Radostí, kterou potkáváme v žití,

se nedovedem rozehřát,

a z pramenů, jež dávají nám píti,

nemůžem pookřát.

Radost, jež naše duše najde zavřené,

vede nás vždycky nazpět k bolesti.

V slunci, však zraky v temno upřené,

nemůžem světla nalézti.

Vidíme: život kolem jde,

jde jako stín, jde tiše dál.

Když síně naše osvětlené nenajde,

nač u dvéří by marně stál?

i když ji o důvody opřeme.

Bolest, ta jediná je naše,

i když ji třikrát zapřeme.

A v duši tíhu přinese

myšlenka, že vše marné je.

Krom bolesti v nás nic již nehne se.

Ret ani smutnou píseň nepěje.