Mařík.

Zvěstí z vojny ztratil syna, novou drahou polí čásť,

plakal, klel, byl v krčmě doma, v srdci rostly hněv a zášť:

„Žena mrtva, statek hyne... Dlužno splácet každou věc,

grunt než v cizí padne ruce, pomstím se těm pánům přec!

V noci jezdí panské vlaky! Dobrá, dobrá! V noční čas

pošlu panské vyděrače, odkud přišli, v peklo zas!“ –

Přikvapila pomsty chvíle. – Děsně řádil větrů rej –

v zátočině balvan žuly Mařík svalil na kolej.

Vlak se žene, hvízdá, supá. Maříka skryl blízký les,

stroj se příčí, vzpíná, drtí, uvnitř vozů křik a děs.

Kde kdo z vozu dolů skáče – hrozná chvíle, hrozná noc!

Ze stanice drátem rychle voláno je na pomoc –

Přišel den. Strach více zranil, než Maříkův mstivý plen:

ze všech, kdo té noci jeli, jeden byl jen usmrcen.

Poznal věru ubožáka vůkol z vesnic lidu shon,

byl to voják: „Do přístřeší zaneste ho na pokon!

Tam, do statku Maříkova, nejbližší je věru ten...“

A hned do vsi na nosítkách zabitý je odnesen. –

Zděšen poznal Mařík syna; z ňader hrozný dral se zvuk;

bezduch padl na mrtvolu jako povalený buk...