Marina Dmitrevna. (I.)

Ne to kouře větrem pochvácené

v sežloutlém se buřanu potácí,

ne to mraky stepí rozvalené,

temné mraky, hučící buřnáci;

tatarská to orda tmíc se v dáli

kouře valem, bouří v step se valí.

Tisíc jezdců, dobrých tisíc koní,

o třemeny jatagany zvoní,

blýská kopí, toul na pleci tmělý,

ostré drnčí kalené v něm střely.

Sdupán buřan, zem pod nimi stená,

v prachu mládci, na komoních pěna,

skok za skokem pestří turbany se,

pestří pasy, blyští kaftany se.

Hoj, jak děsně bunčuky se hříví,

větrem vzdmuté, s půlměsícem zlatým,

a nad nimi s křídlem kropenatým

supů hejno pochod skřehá divý.

Hoj, jak kotly víří, trubka kvílí

v bujný ryk, že vzduchem pozatřese,

jak by řinkot, šum v dupoty bily,

v dál i šíř se temným hromem nese.

Hoří oči, pěsť se v ocel vtíná,

prsa šíří, ret se v ret zapíná,

v sedlo puška mlátí, ořům v boky,

praská řemen pod divými skoky.

Dále dál, ta vřava rozkypělá

po stepi se valné rozletěla,

ne zaskočit, zvěř polovit, zlapat:

v rum vše zvrátit, zdrtit, rozešlapat.